NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3465.

Do rozhodnutí odporového soudu, jímž uložena byla povinnost k náhradě útrat, připouští se rekurs, nelze si však stěžovati do výše útrat. Poplatky znalecké jsou útratami.
(Rozh. ze dne 5. února 1924, R I 71/24.)
Usnesením okresního soudu v K. ze dne 31. května 1923 byl Čeněk K. na návrh svých dětí zbaven úplně svéprávnosti pro duševní chorobu. Na odpor Čeňka K-a a jeho návrh, by před odporovým soudem slyšeni byli znova znalci z oboru psychiatrie, ustanovil zemský civilní soud v Praze znalcem MUDra Ladislava H-a, universitního profesora v Praze, který, prozkoumav objemné soudní spisy a vyšetřiv po čtyřikráte tělesný i duševní stav Čeňka K-a, podal rozsáhlý nález a posudek a účtoval poplatky, které odporový soud upravil na 3 800 Kč. Po té vyhověl odporový soud usnesením ze dne 30. listopadu 1923 odporu, zamítl návrh, aby Čeněk K. byl zbaven svéprávnosti a uložil navrhovatelům náhradu nákladu odporového řízení penízem 3 800 Kč. Nejvyšší soud rekursu navrhovatelů nevyhověl, pokud směřoval proti výroku odporového soudu, že stěžovatelé jsou povinni zaplatiti útraty řízení, a odmítl jej, pokud směřoval proti výši útrat.
Důvody:
Navrhovatelé podávají jen do výroku odporového soudu o útratách rekurs na nejvyšší soud a to ze dvojího důvodu: a) že jim zaplacení nákladů vůbec bylo uloženo, b) že náklady byly vyměřeny nepřiměřeně vysoko. Především dlužno zkoumati, zda a pokud jest rekurs věcně vyříditi, či zda a pokud jest jej jako nepřípustný odmítnouti. Řád o zbavení svéprávnosti ze dne 28. června 1916 čís. 207 ř. zák. upravil otázku útrat i opravných prostředků zvláštním způsobem, odchylným od nesporného řízení. Ačkoliv v zásadě platí i pro řízení o zbavení svéprávnosti podle §u 56 řádu také předpisy §§ 1—19 nesp. říz. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., platí jen potud, »pokud nebyly dány odchylné předpisy«. Platí tu tedy v zásadě také předpis §u 14 odstavec druhý nesp. říz., že nepřípustným jest rekurs do rozhodnutí druhé stolice »ve příčině útrat a o poplatcích znalců«, čemuž podle stálé praxe jest rozuměti tak, že nejen rozhodnutí soudu druhé stolice o výši, nýbrž i o povinnosti k náhradě útrat jest neodporovatelným. Není o tom pochyby, že odporový soud rozhoduje o odporu jako opravném prostředku ve druhé stolici, následkem čehož o rekursu proti jeho usnesením rozhoduje nejvyšší soud jako třetí stolice (viz motivy uveřejněné ve Věstníku min. sprav. z roku 1916 str. 269). Proto také po pravidle (§ 14 odstavec druhý nesp. říz.) nebyl by rekurs ve příčině útrat přípustným, kdyby nebylo zvláštního ustanovení §u 49 odstavec druhý řádu, který výslovně připouští, že ty osoby, jimž rozhodnutím odporového soudu byla uložena náhrada útrat, mají právo rekursu na nejvyšší soud, pokud napadají rozhodnutí o útratách. Jest tedy jisto, že mají právo rekursu proti rozhodnutí odporového soudu o útratách, a jde jen o výklad tohoto zákonného předpisu v tom směru, zda přísluší rekurs jak co do povinnosti k náhradě útrat, tak i co do její výše, či jen v onom směru. Ke správnému výkladu lze dospěti jednak z doslovu §u 49 odstavec druhý řádu, jednak ze srovnání s §§ 58 a 60 řádu, jednak z úmyslu zákonodárcova, na nějž lze usuzovati. Při úpravě otázky útrat řízení o zbavení svéprávnosti uchýlil se zákonodárce od zásad nesporného řízení potud, že stanovil za určitých předpokladů povinnost osob, v řízení vystupujících, k náhradě útrat (viz motivy strana 273). Šlo o řešení dvou otázek: 1. kdo má hraditi útraty prozatím, 2. zda a kdo má je nésti trvale, nebo nahraditi tomu, kdo je prozatím založil. Pro tento případ stačí poukázati na to, že podle §u 58 odstavec druhý řádu prozatím hradí útraty účastník, který k nim dal podnět, a že v tom případě, když řízení o zbavení svéprávnosti skončilo zamítnutím návrhu, má podle §u 60 odstavec druhý řádu nésti útraty ten účastník, na jehož návrh bylo řízení zahájeno (viz motivy, str. 273—276 a příklad form. 96 b). O tento případ tu právě jde, neboť řízení zahájeno bylo na návrh dětí, které také ještě odporového řízení se súčastnily (§ 40 řádu) a jejichž návrh byl odporovým soudem zamítnut a jimž byla náhrada útrat uložena. Praví-li tedy § 60 odstavec druhý řádu, že v případě zamítnutí návrhu má útraty nésti navrhovatel, a praví-li § 49 odstavec druhý řádu, že má právo rekursu ten, komu náhrada útrat byla uložena, jde z toho na jevo, že zákon připouští rekurs na Nejvyšší soud jen co do výroku odporového soudu o povinnosti k náhradě útrat. Jen v tomto směru chtěl zákon ze dne 28. června 1916, čís. 207 ř. zák. stanoviti výjimku ze všeobecného předpisu §u 14, odstavec druhý nesp. říz. v doslovu novely ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák., kdežto ohledně výše útrat zůstalo při pravidle, že rekurs do rozhodnutí soudu druhé stolice jest vyloučen. Totéž vyplývá z této úvahy: Že zákonodárci při úpravě doslovu §u 49 odstavec druhý řádu tanul také na mysli starší předpis §u 14, odstavec druhý nesp. říz., dlužno předpokládati. V §u 14 odstavec druhý nesp. říz. používá zákon obratu »ve příčině útrat« (»über den Kostenpunkt«) právě tak jako v §u 528 c. ř. s., čímž — jak již shora řečeno — jest rozuměti jak povinnost k náhradě, tak i výši útrat. Nepoužil-li zákon tohoto obratu také v §u 49, odstavec druhý řádu, nýbrž obratu »o útratách« (»über die Kosten«) možno z toho souditi, že nechtěl tu zahrnouti obě shora uvedené složky (povinnost a výši), nýbrž jen první z nich, což blíže vyjádřil dalšími slovy: »jimž náhrada útrat byla uložena.« K témuž výsledku dojde se, zkoumá-li se úmysl a cíl zákonodárcův při stanovení předpisů §u 14 odstavec druhý nesp. pat. a §u 528 c. ř. s. Úmysl byl patrně ten, ulehčiti Nejvyššímu soudu ve věcech méně důležitých, za které pokládána byla také rozhodnutí o útratách. V řízení o zbavení svéprávnosti však, kde otázka útrat upravena byla způsobem dosti složitým (viz Dr. Sternberg, komentář k §u 64 řádu), kde dlužno rozeznávati mezi útratami řízení o zadržení v ústavě a řízení o zbavení svéprávnosti, kde dlužno lišiti zahájení řízení z povinnosti úřední a na návrh státního zástupce nebo soukromé osoby, kde záleží na tom, jaký výsledek řízení mělo, kde jde jednak o prozatímní založení útrat, jednak o konečnou jich náhradu, a kde zákon k tomu ještě připouští úchylky pro útraty, které vznikly jednotlivými neúčelnými nebo nedůvodnými návrhy (§ 60 odstavec prvý a třetí řádu), pokládal zákonodárce za nutno, by rozhodnutí o povinnosti k náhradě útrat mohlo býti přezkoumáno třetí stolicí. Naproti tomu upravení útrat сo do výše neliší se v řízení o zbavení svéprávnosti ničím od řízení nesporného ani sporného, a nelze se domysliti důvodu, proč by tu byl chtěl zákonodárce stanoviti odchylku od pravidla §u 14 odstavec druhý nesp. říz. a §u 528 c. ř. s. Předpis §u 49 odstavec druhý řádu jest povahy výjimečné, prolamující zásadu §u 14 odstavec druhý nesp. říz. a dlužno jej tedy vykládati přesně, tedy spíše omezujícím, než rozšiřujícím způsobem. Pro tuto výjimečnou povahu neodhodlal se zákonodárce rozšířiti předpis ten také na případy, kde proti usnesení okresního soudu podán byl jen rekurs, kde tedy soud druhé stolice rozhodoval jako rekursní a kde již zase přichází k plné platnosti zásada §u 14 odstavec druhý nesp. říz. Z téhož názoru vychází patrně také výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 6. prosince 1923, čís. 44 věstníku, který v odstavci třetím upozorňuje na právo stížnosti znalce i strany proti usnesení poplatky vyměřujícímu, ale jen podle ustanovení platných trestních řádů, nikoli také podle předpisů o řízení nesporném. Naproti tomu nelze ničeho vytěžiti z té okolnosti, že §u 49 odstavec druhý řádu mluví jen o útratách vůbec, kdežto § 14 odstavec druhý nesp. říz. a § 528 c. ř. s. zmiňují se jednak o útratách, jednak o znaleckých poplatcích, neboť těmito předpisy mělo býti jen vyjádřeno, že vyloučen jest rekurs nejen strany, nýbrž i znalce, kterému by jinak při nesouhlasných rozhodnutích právo rekursu podle §u 14 odstavec prvý nesp. říz. a §u 365 odstavec třetí c. ř. s. příslušelo. Kromě toho jest naprosto nepochybilo, že poplatky znalecké náležejí také k útratám řízení o zbavení svéprávnosti, právě tak jako na př. útraty za povoz, jimž byl nemocný k lékaři dopraven. Náklady za vyšetření duševního stavu jsou s hlediska strany útratami, s hlediska znalce jeho poplatky. Ze všech těchto úvah vyplývá již také rozhodnutí o rekursu v tomto případě. Co do povinnosti k náhradě útrat jest rekurs sice přípustným, ale není odůvodněn, ježto, odvolávaje se na § 58 (2) řádu, přehlíží předpis §u 60 (2) řádu a nerozeznává mezi prozatímním založením nákladů a mezi konečnou jejich náhradou. Co do výše útrat jest pak rekurs nepřípustným. Otázka, zdali odporový soud si počínal správně, opomenuv vyžádati si schválení sborového soudu druhé stolice k upravení položek za vyšetření tělesného i duševního stavu a za sepsání nálezu a posudku podle §u 6 (2) vládního nařízení ze dne 9. října 1923, čís. 192 sb. z. a n. a výnosu min. sprav. čís. 44 věstníku z roku 1923, týká se výše útrat, následkem čehož nemůže se jí Nejvyšší soud zabývati.

Citace:

Čís. 3465. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 190-193.