Čís. 15102.

Prekluse žalované strany podle § 398 c. ř. s. nastává sama sebou uplynutím lhůty k podání žalobní odpovědi; právo žalobcovo na vynesení rozsudku pro zmeškání není časově obmezeno; otálení s návrhem na vynesení rozsudku pro zmeškání má význam jen pro otázku útrat podle § 48 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 3. dubna 1936, R II 52/36.)
Prvý soud zamítl návrh žalobkyně, by proti žalovaným byl vynesen rozsudek pro zmeškání, ježto nepodali včas odpověď na žalobu (§ 398 c. ř. s.). Důvody: Při prvním roku, konaném dne 22. prosince 1934, byla žalovaným udělena třínedělní lhůta k žalobní odpovědi. Tato lhůta byla jim usnesením ze dne 22. ledna 1935 prodloužena do 11. února 1935. Žalobní odpovědi podaly žalované dne 6. února 1935, tedy včas. Mimo to jednala žalobkyně též se žalovanými při roku dne 2. března 1935, takže již z toho důvodu jest návrh žalobkyně bezpodstatný, jelikož nečinila námitek proti tomu a vzala žalobní odpověď na vědomí. Rekursní soud zrušil toto usnesení procesního soudu a uložil mu nové rozhodnutí proto, že procesní soud se nezabýval otázkou, zda žalované, zaslavše mu před uplynutím lhůty původně ustanovené k podání žalobní odpovědi (do 12. ledna 1935) vysvědčení o své nemajetnosti, zažádaly tím zavčas o udělení práva chudých se zřízením advokáta (§§ 64 čís. 3, 65 a 66 c. ř. s.), po případě i o prodloužení lhůty k podání žalobní odpovědí (§ 128 odst. 2 c. ř. s.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Žalované uplatňují v dovolacím rekursu, že rozsudek pro zmeškání nemohl býti již proto vynesen, že před podáním písemného návrhu na jeho vynesení (dne 23. října 1935) byla již odpověď podána (6. února 1935) a že po podání odpovědi procesní soud nařídil ústní jednání, při kterém obě strany sporně jednaly a žalobkyně proti tomuto postupu soudu podle § 196 c. ř. s. nic nenamítala. Také uplatňují, že v zaslání zmíněných vysvědčení nelze nic jiného spatřovati, než žádost za ustanovení zástupce chudých, třebas po formální stránce vadnou, což by bylo bývalo lze dodatečně napraviti. Těmto vývodům nelze však přisvědčiti. Praekluse žalované strany podle § 398 c. ř. s. nastává již projitím lhůty k podání žalobní odpovědi, tedy sama sebou, třebas žalobce ještě nenavrhl uskutečnění právních následků promeškání, takže žalobní odpověď podaná po uplynutí lhůty podle § 243 c. ř. s. následky promeškání nemůže již odčiniti (Sb. n. s. 7286, 7729, 8145) a žalobci vznikne právo, jehož uplatnění není žádnou lhůtou obmezeno, učiniti návrh na vynesení rozsudku pro zmeškání. Tohoto práva žalobce nepozbývá ani tím, že soud nařídil po dojití odpovědi ústní jednání (třeba, jako v tomto případě — opětovně), a že obě strany při něm o věci projednávají a žalobce tomuto postupu nic nevytýká, neboť opomenutím výtky mohou býti zhojeny podle § 196 c. ř. s. pouze poklesky proti formálním předpisům, upravujícím způsob řízení, nemohou však býti odstraněny následky nastalé vyloučením strany z dalšího jednání v procesu, v němž byla obmeškalou (Sb. n. s. 14051). Takové otálení s návrhem podle § 398 c. ř. s. a projednávání ve věci má vliv jen na otázku útrat co do zbytečného jednání (§ 48 c. ř. s.). Tím, že rekursní soud rekurs žalující strany nezamítl přes to, že podle názoru stěžovatelek zaslání vysvědčení nemajetnosti nemůže býti ničím jiným, než žádostí o udělení práva chudých, nemohou se žalované pokládati za stíženy, neboť tuto otázku rekursní soud nerozhodl a ponechal její řešení procesnímu soudu. Na procesním soudu bude, aby při zkoumání otázky rekursním soudem vytýčené přihlížel také k tvrzením žalovaných v dovolacím rekursu o tom, že prý soudce první rok konající (v tomto případě samosoudce krajského soudu, jenž prováděl také celé další řízení) poučil žalované nejen o tom, že mají do tří týdnů podati advokátem žalobní odpověď, nýbrž poučil je také, že jim na základě vysvědčení chudoby bude ustanoven k tomu účelu právní zástupce k hájení jejich práv bezplatně, takže se domnívaly, že stačí jen zaslati vysvědčení nemajetnosti,
25* což učinily v době, jak jim to bylo nejdříve možno. Tato tvrzení nejsou novotami v rekursním řízení nepřípustnými, neboť žalované neměly dříve příležitosti, aby je přednesly a slouží k tomu, aby bylo vysvětleno, co rekursní soud vysvětleno míti žádá a co by mohl také sám šetřením podle § 526 odst. 1 věta druhá c. ř. s. zjišťovati. Dále se poznamenává, že povolení práva chudých a zřízení advokáta děje se soudem prvé stolice podle § 72 odst. 2 c. ř. s. s konečnou platností.

Citace:

Čís. 15102.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 412-414.