Čís. 5432.

Nesprávný dovolací návrh není důvodem k odmítnutí dovoláni, je-li z obsahu dovolání zjevno, jaký správný návrh byl míněn.
Zápůrčí žaloba spoluvlastníka proti spoluvlastníku jest přípustná. Do žalobní prosby netřeba sice pojati jednotlivé rušební činy, není však vadou, stalo-li se tak.
Při výpočtu poměru hlasů dle §u 833 obč. zák. jest sčítati podíly spoluvlastníků, kteří tvoří jednu stranu rozepře.
(Rozh. ze dne 5. listopadu 1925, Rv I 1472/25.)
Žalobci, spoluvlastníci polovice velkostatku, domáhali se na žalovaném, spoluvlastníku druhé polovice velkostatku, zjištění, že žalovaný porušil právo žalobců na spoluvlastnictví, spoluužívání a na rovnoprávnou spolusprávu velkostatku tím, že bez souhlasu žalobců a proti jejich vůli přijal Františka Z-a za hospodářského správce atd. (v žalobě vypočtena celá řada případů), dále pak, by žalovaný byl uznán povinným, uznati toto porušování práv žalobců, zdržeti se ho a dopustiti, by správa velkostatku vedla se napříště ve shodě spoluvlastníků a vyžádati si ke každému užívání velkostatku co do podstaty i užitků souhlas a svo- lení žalobců. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání žalovaného — označené v rubru nesprávně jako »dovolací stížnost žalobce« — uplatňuje číselně jen dovolací důvody §u 503 čís. 3 a 4 c. ř. s. a navrhuje zrušení obou nižších rozsudků a zamítnutí žaloby. Přes to, že dovolací návrh (§ 506 čís. 2 c. ř. s.) neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům a důsledně z nich nevyplývá, neshledal dovolací soud příčiny, by dovolání již pro formální vadu odmítl, jak to žalující strana v dovolací odpovědi navrhuje, neboť z obsahu dovolacího spisu i z jeho závěrečného návrhu na zamítnutí žaloby je zjevno, že dovolatel mínil změnu rozsudku odvolacího soudu a že rovněž jen omylem v rubru opravný prostředek jako dovolací stížnost pojmenoval (§ 84 druhý odstavec c. ř. s.). Nutno tedy vejíti ve vyřízení dovolání ve věci samé. Možno tak učiniti ovšem jen potud, pokud z neuspořádaných a jedním dechem různé а k tomu povšechné výtky přednášejících vývodů lze seznati, v čem žalovaný ten který dovolací důvod spatřuje. Jde o žalobu zápůrčí podle obdoby §u 523 obč. zák., kterou podali spoluvlastníci jedné ideální polovice velkostatku na spoluvlastníka druhé ideální polovice téhož velkostatku pro porušování jejich spoluvlastnických práv jednostranným nakládáním společnou věcí; žalobou tou se domáhají upuštění od takového protizákonného zasahování do jejich právní oblasti. Že jest taková zápůrčí žaloba spoluvlastníka proti spoluvlastníku přípustná, jest v nauce i praxi uznáváno (srv. na př. Randa »Právo vlastnické« z roku 1917, str. 83 a 298 a rozhodnutí čís. 4017 sb. n. s ). Jest proto mylným názor dovolatelův, že mezi spoluvlastníky jest přípustná jen žaloba o ustanovení společného správce, neb o rozdělení společné věci, a jsou pro tento spor bezvýznamnými veškeré vývody dovolání, které se pojí k předpisu §u 836 obč. zák. Žalobci žádali za rozsudek, že byli ve svém spoluvlastnickém právu porušeni celou řadou činů žalovaného spoluvlastníka (v žalobě blíže uvedených), že jest žalovaný povinen veškerého porušování se zdržeti a dopustiti, by správa společného statku vedla se příště ve shodě spoluvlastníků. Jde tu tedy o žalobu na opomenutí rušebních činů a na snášení spolusprávy a nikoliv o prostou žalobu určovací podle §u 228 c. ř. s., jak míní dovolatel. Takovému odsuzujícímu rozsudku možno i exekucí podle §u 355 a dalších ex. ř. průchod zjednati, což by při prostém rozsudku určovacím bylo vyloučeno. Jsou tedy také bezvýznamnými všechny vývody dovolání, které se pojí k udánlivému nedostatku právního zájmu na bezodkladném zjištění ve smyslu §u 228 c. ř. s. Jestliže žalobci pojali do žalobní prosby také jednotlivé činy rušební, nebylo to ovšem nutno, ale není to také žádnou vadou, protože otázka rušebních činů byla nutným předpokladem pro rozhodnutí o zápůrčí žalobě a byl by si ji musil procesní soud v důvodech rozřešiti, i kdyby do žalobní žádosti pojata nebyla. Dovolatel je na omylu, míně, že jest největším podílníkem, o vyvozuje z toho různé důsledky, zejména právo, býti podle §§ 836 a 837 obč. zák. správcem společné věci. Takového práva žalovaný proti ostatním podílníkům nemá, byť i — jak uvádí — vedl správu již po dlouhou dobu řádně a poctivě. Žalovaný přehlíží, že jest vlastníkem jen jedné ideální polovice velkostatku a že žalobci ve svém souhrnu jsou vlastníky druhé ideální polovice, tedy stejného dílu jako on, byť i Václavu S-ovi byla připsána jen jedna čtvrtina a byť i druhá čtvrtina byla připadla z pozůstalosti Marie S-ové dědicům Václavu S-ovi ml. a Oldřichu S-ovi, každému po jedné osmině. Vůči žalovanému, jako jedné procesní straně, jsou tu žalobci, jako druhá procesní strana, která ve svém celku představuje také polovici velkostatku, takže jest tu rovnost hlasů po rozumu §u 833 obč. zák., a nelze jen porovnávati podíl žalovaného s podílem každého jednotlivého spolužalobce a z toho sestrojovati většinu (relativní většinu) pro žalovaného. Ve všech těchto otázkách není tu žádného nesprávného právního posouzení věci v napadeném rozsudku.

Citace:

Čís. 5432. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 598-600.