Čís. 15059.

Za trvání služebnosti požívání může vlastník věci za předpokladů § 520 obč. zák. uplatniti jen práva v tomto předpisu uvedená, nemůže však nastupovati na požívatele žalobou o provedení potřebných prací podle § 513 obč. zák., nebo požadovati od požívatele náhradu podle § 1042 obč. zák. za tyto práce, provedl-li je sám.
(Rozh. ze dne 20. března 1936, Rv I 1974/33.)
Žalující jsou spolumajitelé domu dvěma třetinami; třetina jest vlastnictvím Rudolfa a Marie P. Žalobci tvrdí, že dům ten, jehož požívá žalovaná právem služebnosti, vyžadoval nutných oprav, že vybízeli žalovanou, aby je provedla, a když se tak nestalo, provedli je sami. Žádají proto na žalované zaplacení třetiny nákladů, pokud se tyto týkají spoluvlastnictví Rudolfa a Marie P. Nižší soudy zamítly žalobu, odvolací soud z těchto důvodů: Šlo o opravy a to opravy nutné, takže jest přisvědčiti žalobcům, že první soud nesprávně věc posoudil po stránce právní, maje za to, že nejsou splněny předpoklady § 514 obč. zák. Citovaného předpisu nelze použíti, ježto v něm mluví se o stavbách, které se staly nutnými pro stáří budovy nebo pro náhodu a které provedl vlastník k oznámení požívatele. V daném případě nutno vycházeti z ustanovení § 513 obč. zák., podle něhož je požívatel povinen služební věc jako dobrý hospodář udržovati ve stavu, v jakém ji převzal a z jejího výnosu opatřovati opravy, doplňky a obnovy. Vynaložili-li žalobci takový náklad na místo žalované, pak ovšem měli by nárok na jeho náhradu podle § 1042 obč. zák. Než tu jest zdůrazniti, že žalobci netvrdili, že by byli pouze obnovili stav, jaký tu byl v době, kdy žalovaná budovu
Civilní rozhodnutí XVIII. 21 do požívání převzala, ani že by čistý výnos z domu (§ 512 obč. zák.) skutečně postačoval ke krytí oněch provedených oprav, tak že nemohou tvrditi, že zažalovaná částka jest nákladem, který byla žalovaná povinna podle zákona vynaložiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Již před vydáním občanského zákoníka měl požívatel služebné věci nejen požívací právo, nýbrž také samozřejmou povinnost vrátiti věc v témže stavu, v jakém ji do požívání převzal, z čehož již vyplývala jeho další povinnost udržovati věc v řádném stavu. K zabezpečení splnění těchto povinností mohl vlastník požadovati vždy poskytnutí jistoty. Občanským zákonem byly závazky požívatelovy přesně vyjádřeny a bylo jich plnění uloženo požívateli přímo za povinnost, ale za to měl býti nárok vlastníka na jistotu obmezen zásadně na případy, v nichž byla ohrožena podstata služebné věci. Ustanovuje totiž § 513 obč. zák., že požívatel je povinen, aby jako dobrý hospodář udržoval služebnou věc v tom stavu, v jakém ji převzal a z výnosu opatřoval opravy, doplňky a obnovy. Paragraf 520 obč. zák. pak stanoví, že zpravidla může vlastník žádati od požívatele zajištění podstaty jen, hrozí-li nebezpečí. Otázka, kdy se může vlastník domáhati toho, aby požívatel věc řádně opravoval a při její změně ji zase uvedl do původního stavu, v zákoně výslovně řešena není a jsou tedy dvě možnosti. Buď by mohl vlastník nastupovati proti požívateli žalobou, uplatňující jeho práva, uvedená v § 513 obč. zák. vždy hned, jakmile požívatel služebnou věc řádně nespravuje a neprovede hned potřebné opravy anebo zmenší podstatu (na př. odprodejem inventáře, jako bylo v případě Sb. n. s. 10766), anebo teprve tehdy, kdy požívací právo zaniklo a požívatel má služebnou věc vlastníku odevzdati (§ 518 obč. zák.) tak, jak ji převzal. Tu jest uvážiti, že kdyby při každé změně věci, kterou by jinak řádný hospodář hleděl odstraniti, mohl vlastník nastupovati hned žalobou, by byl požívatel v nebezpečí, že na něho budou podávány šikanosní žaloby a výkon požívacího práva mu bude znesnadňován, což by zejména mohlo nastati při užívání hospodářských statků s inventářem. S druhé strany by ustanovení § 520 obč. zák., že zpravidla při ohrožení podstaty — a tedy výjimečně i když není podstata ohrožena, ale je to zvláštní zájem — může vlastník požadovati jistotu a případně se i domoci opětného převzetí věci za slušné odbytné nebo odevzdání věci do soudní správy, bylo zbytečným, když by vlastník každé potřebné opravy, doplňku a obnovy se mohl žalobou domoci hned za trvání požívacího poměru. Z toho vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo poskytnouti požívateli za trvání požívacího poměru co nejvíce volnosti a naproti tomu zabezpečiti vlastníku splnění povinností uložených požívateli a tedy vrácení věci v nezměněném stavu, jistotou nebo ostatními v § 520 obč. zák. uvedenými opatřeními. Je to podobný případ jako při pachtu, kde se také nelze zásadně již za trvání pachtovního poměru domáhati, aby pachtýř pachtovní předmět uvedl do stavu, v jakém jej převzal, a to i když se k tomu smluvně zavázal (Sb. n. s. č. 301 a 8956). Propachtovatel se může domáhati jen po skončení pachtovního poměru vrácení věci, jak ji předal (§ 1109 obč. zák.), anebo zrušení pachtovního poměru (§ 1118 obč. zák.). Pokud tedy požívací právo nezaniklo, může vlastník, nespravuje-li požívatel služebnou věc řádně a je-li podstata ohrožena nebo je-li tu zvláštní zájem, uplatňovati jen práva uvedená v § 520 obč. zák., nemůže však žalovati hned na provedení oprav, doplňků a obnov. To nelze obejíti ani tím, že by vlastník nebo někdo jiný opravy sám provedl a domáhal se pak za trvání požívacího práva náhrady podle § 1042 obč. zák., poněvadž doba, kdy požívatel musí svou povinnost splniti, dosud nenastala.

Citace:

Čís. 15059.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 347-349.