NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 1903.

Přednosta okresního civilního soudu není vrchností ve smyslu §u 187 tr. zák.
(Rozh. ze dne 19. února 1925, Zm II 564/24).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 1. října 1924, jímž byl obžalovaný Jan Sch. podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin zpronevěry podle §u 181 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Nalézací soud sprostil obžalovaného z obžaloby pro zločin zpronevěry (§ 181 tr. zák.), jsa toho názoru, že obžalovaný stal se účastným beztrestnosti podle §§ů 187, 188 tr. zák., nahradiv veškeru škodu dříve ještě než se vrchnost, v tomto případě prý presidium zemského civilního soudu, o spáchaném činu dozvěděla. Zmateční stížnost napadá sprošťující rozsudek důvody zmatečnosti čís. 5 a 9 písm. b) §u 281 tr. ř. a označuje z důvodu čís. 9 písm. b) jako právně mylný názor nalézacího soudu, že vrchností ve smyslu §u 187 tr. zák. nelze rozuměti přednostu okresního soudu pro Brno-okolí. Výtce státního zastupitelství nelze přisvědčiti. § 187 tr. zák. předpokládá, že celá škoda byla dříve nahražena, nežli soud neb jiná vrchnost zví o provinění pachatelově. Že přednosta okresního soudu představuje soud, nemůže býti vzhledem k předpisům o soudní organisaci (§ 24 a násl., § 1 a násl. jedn. řádu) pochybným. Avšak § 187 tr. zák. mluvě o soudu, má na mysli pouze trestní soud, jak tomu nasvědčuje spojení s výrazem »vrchnost«, kterým míněny jsou orgány veřejné správy, jimž obdobně jako soudům (trestním) jest zvláště uloženo, by s hlediska zachování veřejného řádu dbaly o bezpečnost majetku stíháním majetkových deliktů. Pojem vrchnosti jest pojmem užším než v §u 68 tr. zák., kde vrchností jsou míněny všechny úřady a osoby, jež vykonávají státní moc. (Viz rozhodnutí býv. vid. nejv. soudu sb. čís. 471 a rozhodnutí Sb. n. s. č. 117). Dlužno proto vykládati slovo soud v souvislosti se slovem vrchnost. Dle toho nelze přisuzovati okresnímu soudu pro věci civilní, jenž jest vybaven pouze civilní pravomocí, povinnost, dbáti o bezpečnost a stíhati majetkové delikty. Soudy civilní jsou zvláštní soudy pro sebe. Samostatnost civilního soudnictví byla uznána již nařízením ministerstva spravedlnosti ze dne 17. května 1905 věstník min. spravedlnosti 10, kterým bylo provedeno oddělení civilní pravomoci od trestní. Této samostatnosti jurisdikce nebrání okolnost, že administrativně jsou různá, t. j. trestní a civilní oddělení podřízena témuž nadřízenému presidiu. Nutno proto při použití podle §u 187 tr. zák. rozlišovati, zda oznámení, pokud se týče vědomost o trestním činu, došlo na soud civilní, či trestní.
V tomto případě byl o spáchaném činu (zločin zpronevěry podle §u 181 tr. zák.) zpraven okresní soud pro Brno-okolí, pokud se týče přednosta soudu, obstarávající výhradně agendu civilní. Sdělením Růženy O-ové nenabyl o trestním činu vědomosti soud ve smyslu §u 187 tr. zák., jelikož sdělení stalo se u soudu civilního, aniž vrchnost ve smyslu téhož §u, jelikož přednosta soudu civilního není orgánem veřejné správy, jemuž by bylo s hlediska zachování veřejného řádu zvláště uloženo, by dbal o bezpečnost majetku stíháním majetkových deliktů; zda měl podle §u 84 tr. ř. povinost, učiniti jako představený »úřadu« o věci oznámení státnímu zástupci, čili nic, nepadá za těchto okolností pro posouzení věcí na váhu. Vrchnost v tomto smyslu nabyla o trestním činu obžalovaného vědomosti teprve dne 26. května 1924, kdy proti obžalovanému jako soudnímu zřízenci bylo u presidia zemského civilního soudu v Brně na základě oznámení zavedeno disciplinární řízení. Do této doby však, jak nalézací soud zjistil, nahradil obžalovaný kancelářské pomocnici Růženě O-ové ze zpronevěřeného služného 659 Kč dne 3. května 1924 400 Kč a ve dnech 8. a 9. května 1924 zbytek 259 Kč. Byly proto li obžalovaného splněny předpoklady beztrestnosti ve smyslu §§ů 187 a 188 tr. zák., důsledkem čehož bylo ho osvoboditi.

Citace:

č. 1903. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 121-122.