NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 6253.

Ochrany podle § 45 autorského zákona požívá podle § 31 téhož zákona i odlitek sochy, jako rozmnoženina uměleckého díla sochařského.
(Rozh. ze dne 17. září 1938, Zm II 359/38.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu, jímž byl stěžovatel vinným uznán přečinem zásahu do původských práv podle § 45 zákona čís. 218/1926 Sb. z. a n.
Z důvodů:
Právní námitky zmateční stížnosti [čís. 9 a), b), správně jen 9 a) § 281 tr. ř.] jsou neodůvodněny a nejsou ani provedeny po zákonu, pokud stížnost v nich proti předpisu § 288, odst. 2, čís. 3 tr. ř. nevychází ze souhrnu zjištěných skutečností, o něž nalézací soud opírá výrok o vině stěžovatelově po stránce objektivní a subjektivní. Zjistiv podle svědectví sochaře J., že vytvořil originál sochy truchlící ženy z vlastního návrhu, a osvojiv si posudek znalce prof. arch. O., který podrobně uvedl, v čem se u tohoto díla projevuje tvůrčí osobitost a čím se dílo podstatně liší od řemeslných výrobků podobného druhu, nalézací soud právem dospěl k závěru, že tu jde o dílo výtvarného umění, chráněné ustanoveními autorského zákona. Této ochrany požívá podle § 31 téhož zákona i odlitek sochy jako rozmnoženina uměleckého díla sochařského. Proto nalézací soud po právní stránce nepochybil, uznav, že se obžalovaný dopustil zásahu do původského práva tím, že si o své újmě pořídil jednu napodobeninu (další odlitek) sochy truchlící ženy, k níž výlučné právo původské náleží soukromému žalobci, a že tuto napodobeninu bezprávně odbyl prodejem S-ovi. Též závěr o subjektivním zavinění obžalovaného je zjištěným dějem plně opodstatněn. Uváží-li se, že se stěžovatel, jak napadený rozsudek zjistil, již po dobu třinácti let po živnostensku zabývá nákupem, odléváním a prodejem náhrobních soch, že totiž sochy — modely k odlitkům — sám nakupuje, že sice mechanickou práci při odlévání svěřuje slévárně, že však hrubé odlitky sám podle modelu vybrousí, očistí a patinuje, a že podle rozsudkových zjištění, opírajících se o posudek znalce z oboru umění a uměleckého průmyslu, umělecký ráz díla, o něž jde, je zjevný, je přisvědčiti nalézacímu soudu, že stěžovatel při zásahu jednal vědomě v tom smyslu, jak tento pojem je vykládán ustáleným rozhodováním zrušovacího soudu, že si totiž alespoň uvědomil možnost, že jde o chráněné dílo a že svým postupem porušuje cizí právo, že však přes to zjištěným způsobem jednal, nezjednav si jistoty, a tím schválil i tento výsledek svého jednání. Správnosti tohoto závěru nejsou nikterak na újmu zjištěné okolnosti, za nichž stěžovatel nabyl odlitku sochy, to tím méně, jde-li o dílo, jehož vlastnosti ve znaleckém posudku blíže uvedené činí jeho uměleckou kvalitu zjevnou.

Citace:

č. 6253. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 337-338.