Čís. 16406.

Zaručil-li se vyrovnací rukojmí jen za zaplacení vyrovnací kvóty, aniž zároveň převzal závazek, že ručí za uvedenou kvótu, dokud nebude zaplacena celá snad později oživlá pohledávka, zaniká rukojemský závazek, jakmile byla zaplacena částka rovnající se vyrovnací kvótě, třebas pro opožděnost konaných splátek nastalo oživnutí celé původní pohledávky. V takovémto případě nemůže věřitel užiti předpisu § 1416 obč. zák. a započítali opožděné splátky nejprve na nezaručenou část pohledávky a teprve po té na její zaručenou část.
(Rozh. ze dne 20. října 1937, Rv I 1103/36.)
Žalovaní Růžena B. a Jana N. se při vyrovnacím roku dne 23. července 1931 ve vyrovnání Josefa B. zaručily jako rukojmí a plátkyně za 50% vyrovnací kvótu původní žalobcovy pohledávky 12247 Kč pod ztrátou lhůt. Vyrovnací kvóta byla splatná ve splátkách dne 1. září 1931 3%, 1. října 1931 3%, 1. listopadu 1931 2%, 1. prosince 1931 8%, 1. března 1932 8%, 1. června 1932 8%, 1. září 1932 8%, 1. října 1932 5%, 1. března 1933 5% s 10denním respirem. Vyrovnací dlužník zaplatil v nepravideliných lhůtách opožděně celkem 6.160 Kč, takže celá původní pohledávka oživla. Tvrdě, že si odpočetl vykonané splátky na nezaručenou oživlou část vyrovnací pohledávky, domáhá se žalobce zaplacení 6.123 Kč na žalovaných rukojmích. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud zamítl žalobu. Důvody: Prvý soud uznal hledíc na § 1416 obč. zák. žalobu odůvodněnou i v příčině rukojemského závazku spolužalovaných Růženy B. a Jany N., ježto žalobce měl právo odečísti konané splátky 6160 Kč z nezaručené pohledávky. Žalované právem napadají tento právní názor prvého soudu. Ustanovení § 1416 obč. zák. nelze užiti v souzené věci, neboť žalobce nemá proti dlužníku Josefu B. několik pohledávek, nýbrž jen jednu, totiž pohledávku ze zápůjčky ve výše uvedené částce, která po částečném zaplacení a omezení činí 6832 Kč 10 h, a není proto možno přisvědčiti výkladu, že se platy na ni konané týkaly jistiny, která je dlužníku obtížnější než ta, na kterou bylo placeno. Žalobce odůvodňuje žalobní nárok tím, že celá jeho pohledávka oživla pro opožděné placení vyrovnací kvóty. Proto částky, které byly placeny již po oživnutí celé pohledávky, mohou býti zaúčtovány jen na tuto celou pohledávku a nelze rozeznávali mezi zvláštní jistinou zaručenou a zvláštní jistinou nezaručenou. Žalované Růžena B. a Jana N. se zaručily za 50% žalobcovy pohledávky, a když je tato částka, jak jest nesporno, zaplacena, nelze jejich rukojemský závazek rozšiřovati nad tuto částku. V protokole ze dne 23. července 1931, č. j. Kv 76/31-7, jest uvedeno: »za obnos ten zaručuje se se R. B. a J. N.«. Je proto zřejmé, že se jejich rukojemství vztahuje jen na 50% žalobcovy pohledávky a nikoliv na její zvláštní část. Kdyby se důsledně pokračovalo v žalobcově konstrukci prvým' soudem převzaté, došlo by se k závěru, že závazek žalovaných vyrovnacích ručitelek vůbec zanikl již tím, že žalobcova pohledávka oživla, neboť tím přece zanikl žalobcův nárok na splátky, a když podle jeho názoru ručí jmenované ručitelky za tyto splátky, tedy by jejich závazek pominul s hlavním dluhem. Přirozený výklad uvedeného právního poměru jest ten, že se spolužalované ručitelky zavázaly do 50% pohledávky, a když těch 50% bylo zaplaceno, že jsou svého závazku zbaveny, při čemž jest zcela vedlejší, zda si žalobce zaúčtoval zaplacené peníze jako splátky na vyrovnací kvótu, či na ostatní část své pohledávky. Neposoudil proto prvý soud spornou věc v tom' směru po právní stránce správně a jest odvolání žalovaných ručitelek odůvodněno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
S hlediska dovolacího důvodu podíle § 503 č. 4 c. ř. s. zastává žalobce mylný právní názor, že soudní vyrovnám' jest pokládati za 'novaci. Již v rozhodnutích č. 5281 a 3773 Sb. n. s. byl vysloven a odůvodněn opak, že totiž soudní vyrovnání není novace pohledávky, nýbrž že vyrovnací pohledávka zaniká co do částky převyšující vyrovnací kvótu a že původní pohledávka trvá co do nedoplatku jen jako nežalovatelná obligace. Je proto mylný i další dovolatelův závěr, že při oživnutí pohledávky podle čl. III. zák. č. 99/1923 Sb. z. a n. a § 57 vyr. ř. č. 337/1914 ř. z. lze užiti § 1416 obč. zák., neboť ani tu nejde o novou pohledávku,, poněvadž se nezměnil právní důvod pohledávky (§ 1376 obč. zák.), nýbrž jde jen o změnu ve výší a splatnosti oné pohledávky. Nepřípadně se dovolává dovolatel rozhodnutí č. 4559 a 8877 Sb. n. s., podle nichž jest věřitel oprávněn splátky jediného dluhu započítati na onu část pohledávky, která je méně dobře anebo která není vůbec zabezpečena. Neboť tam nešlo o to, jak lze započítati opozděně placené splátky na dluh vyrovnacího dlužníka v poměru k vyrovnacím rukojmím, nýbrž dotčená otázka byla v nich řešena nehledíc na vyrovnání. Ale i tam bylo vysloveno, že nelze užiti § 1416 obč. zák., a jen z úmyslu dlužníkova bylo vyvozováno, že placením splátek chtěl uhradili nezajištěné anebo méně dobře zajištěné splátky, kterýžto jeho úmysl byl jako samozřejmý odůvodněn požadavky úvěrového styku. V souzeném případě však takový úmysl dlužníka nelze z ničeho vyvoditi, neboť žalobce netvrdil, že dlužník měl takovýto úmysl, a neuvedl žádných skutečností, které by odůvodňovaly takový závěr. Bylo jen tvrzeno, že dlužník platil vyrovnací splátky opožděně, že proto pohledávka v původní výši oživla, a poněvadž ji nezaplatil celou, že jsou rukojmí povinni zaplatiti zbytek, pokud nepřesahuje 50% vyrovnací kvótu. Z toho však neplyne, že dlužník platil opožděně v úmyslu, aby zmařil vyrovnání. a že proto mínil splátkami uhraditi nezaručenou; část celé pohledávky. Než uvedené rozhodnutí se nehodí na souzený případ i z jiného důvodu. Vyrovnací rukojmí se zaručili za 50% kvótu za předpokladu, že ostatní část pohledávky zaniká, a nepřevzali závazek, že ručí za 50%, dokud nebude zaplaceno celých 100% snad oživlé pohledávky. Rukojemství nemůže bytí podle § 1353 obč. zák. rozšiřováno’ dále, než se rukojmí sám prohlásil. Zavázali se tudíž vyrovnací rukojmí jen k zaplacení 50% kvóty celkové pohledávky nehledíc na to, zda zaplaceními 50% pohledávky bude uhražena 50% vyrovnací kvóta krytá rukojemstvím anebo neztručený 50% zbytek pohledávky. Je proto bezvýznamné, zda vyrovnací dlužník mínil splátkami uhraditi vyrovnací kvótu anebo část přesahující vyrovnací kvótu. Stačí, že zaplatil 50% pohledávky.

Citace:

č. 16406. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 396-398.