Čís. 1723.
Pod obrat »jiné jednání« (§ 353 ex. ř.) nespadá plnění určitého množství věcí zastupitelných.
(Rozh. ze dne 20. června 1922, R I 701/22.)
Ježto dlužnice nedodala zboží ve lhůtě, smírem stanovené, domáhal se vymáhající věřitel povolení exekuce, by uděleno mu bylo zmocnění, aby si zboží (50 q řepkových pokrutin určité jakosti) opatřil na náklad dlužníkův jinde. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Způsob exekuce, který vymáhající věřitel zvolil, není v tomto případě po zákonu přípustným. Jde o plnění určitého množství věcí zastupitelných, které povinná strana dle vlastního doznání má v držení. Při exekuci k vydobytí plnění takovýchto věcí dlužno však postupovati dle předpisu § 346 ex. ř. Vymáhající věřitel mohl by se domáhati jen vydání soudního příkazu, by věci tyto výkonným orgánem povinné straně byly odňaty a vymáhajícímu věřiteli vydány (§ 346 ex. ř.). Zdali výkonný orgán věci, o něž jde, u dlužnice skutečně také nalezne, jest naprosto nerozhodno. Exekuce dle § 353 ex. ř., kterou prvý soudce povolil, jest v tomto případě nepřípustná, poněvadž nejde o vydobytí určitého konání, jednání.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dle exekučního titulu jest povinná strana zavázána dodati straně vymáhající 50 q řepkových pokrutin, určité jakosti, tedy movité věci určitého druhu. Stěžovatel neprávem má za to, že k vydobytí tohoto plnění lze v případě, o nějž tuto jde, vésti exekuci dle § 353 ex. ř. Na rozdíl od ustanovení § 346 ex. ř., jehož nadpis zní: »vydání nebo plnění movitých věcí«, má § 353 ex. ř. nadpis: »vymožení jiných jednání« a plyne jmenovitě z druhého odstavce § 346 ex. ř., že předpisu jeho prvého odstavce sluší užiti, má-li povinná strana plniti určité množství věcí zastupitelných. Ani stěžovatel nemůže popírati, že plnění, jehož se exekucí domáhá, jest druhu takovéhoto. Ovšem by nemohla okolnost, že §§ 346 a 347 ex. ř. mluví jen o takových věcech movitých, určitého druhu, které u sebe chová povinná strana, neb osoba třetí k jich vydání ochotná, ospravedlniti zdánlivě domněnku, že oběma těmito předpoklady dlužno doplniti marginální rubriku těchto zákonných předpisů, a že v tom případě, není-li tomu tak, jest na místě exekuce k vymožení »jiných« jednání. Tento názor, stěžovatelem zastávaný, jest však jasně vyvrácen důvodovou zprávou k §§ 348 a 355 vládní předlohy k ex. ř., kteréžto paragrafy mají až na některé stylistické а k objasnění sloužící změny stejné znění s textem zákona samého (totiž §§ 346 а 353 ex. r.). V důvodové zprávě se obšírně vykládá, že se nedoporučuje zmocniti věřitele, by na účet dlužníkův nakoupil věci dle jich druhu určité, které nebyly dlužníkem plněny; dále se v ní mluví o nedotčeném nároku věřitele na náhradu jeho interese (zájmu) a ku konci odmítá se výslovně, by byl v platnosti zachován předpis § 308 ob. soud. řádu, jenž zněl: »Kdyby žalovaný neměl takovéto zboží (totiž neurčité zboží, které má dodati), nechť soudce žalobci povolí, by je koupil způsobem pro obě strany nejneškodnějším a vymáhal proti žalovanému škodu svou.« Dle toho není tedy přípustno, výrazem »jiné jednání« rozuměti plnění určitého množství věcí zastupitelných. Totéž vyplývá krom toho také zřejmě z důvodové zprávy k §§ 355, 360 vládní předlohy (§§ 353—358 ex. ř.), dle níž tato zákonná ustanovení zásadně přejímají předpisy §§ 309 a 310 ob. soudu, řádu, a právě tak jako tyto mají na mysli jen případy, v nichž »žalovaný jest povinován žalobci nějakou prací (factum)«, mluví tato důvodová zpráva veskrz jen o »práci« a »osobním plnění«. Exekuční návrh, o nějž tuto jde, směřující v podstatě ku povolení koupě úhradné, dlužno proto pokládati za nepřípustný, tak že zamítnutí jeho soudem rekursním odpovídá zákonu a dovolací stížnost jest neodůvodněna.