Čís. 4047.

I uznání celého pochybného a sporného nároku zakládá nový důvod závazku. Slib, nahraditi škodu, aniž by bylo řečeno do jaké výše, jest slibem, že bude nahražena celá zjištěná škoda.
(Rozh. ze dne 8. července 1924, Rv I 705/24.)
Žalobu o zaplacení 2000 Kč opírala žalobkyně o prohlášení žalovaného, jímž se jí zavázal nahraditi škodu, způsobenou nárazem saní na stěnu jejího domu. Škoda byla pak odhadnuta znalcem na 2000 Kč. Procesní soud prvé stolice přiznal žalobkyni 1455 Kč, odvolací soud žalobu zamítl. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Nižší stolice zjistily, že žalovaný, jemuž syn žalobkyně hned druhý den po úrazu dopsal, asi za týden synu žalobkyně říkal, že on není špatný člověk, že se s nimi vyrovná, při čemž prvý soudce ještě zjišťuje, že syn žalobkyně jednal se žalovaným v jejím zastoupení a že žalovaný sám poslal syna žalobkyně k staviteli F-ovi, by ohledal škodu. Když se uváží, že škodu způsobil kočí žalovaného jeho povozem u výkonu své služby v živnosti žalovaného, že tedy bylo na snadě, že žalobkyně může činit nárok na náhradu škody přímo proti žalovanému, ať již z důvodu §u 1315 obč. zák. anebo z t. zv. ručení za nebezpečí z provozu živnosti, je zřejmo, že uznání, jež v sobě onen slib vyrovnání zahrnuje, tvoří zavazovací důvod a zakládá nárok na náhradu škody i tehdy, kdyby ve skutečnosti byl až dosud nárok takový založen nebyl. Neboť byl to zajisté aspoň nárok pochybný — třeba ne zrovna sporný, ježto tenkrát ho právě žalovaný ještě nepopíral — a tu, jestliže § 1380 obč. zák. uznává narovnání o nároku sporném neb pochybném za nový a samostatný zavazovací důvod, jenž pohledávku zakládá, třeba dosud ve skutečnosti založena nebyla a prohlašuje je za t. zv. novaci (privativní), musí to důsledně platiti i o uznání pochybného neb sporného nároku, ježto i každé narovnání zahrnuje v sobě uznání, jenže často ne celého nároku, nýbrž jen části jeho, kdežto druhá část se promíjí, jak to právě zákon (§ 1380) předpokládá, k čemuž ale doložiti dlužno, že soudní narovnání přečasto záleží právě v uznání celého dluhu, takže není rozhodno, mnoho-li se z nároku uznává a mnoho-li nikoli, nýbrž rozhodno jest jen, že pochybný nebo sporný nárok činí se bezpochybným a bezesporným. Arciť, poněvadž uznání celého nároku pravidelně bude zakládati jen t. zv. novaci komulativní, ježto při něm starý důvod závazku, byl-li skutečně, i na dále může trvati (§ 1379 obč. zák.), jest majiteli nároku volno, odvolávati se na původní důvod jeho nebo na uznání a nárok dlužno mu přiznati vždy, ať dokáže důvod ten neb onen. V tomto případě jest, jak řečeno, zjištěno uznání. Ale odvolací soud nepokládal toto uznání za »závazné ujednání«, nýbrž má proti závaznosti jen tu jedinou námitku, že když žalovaný prohlásil, že věc vyrovná, nemluvilo se o určitém obnosu. Avšak toho naprosto třeba nebylo, neboť stanovením určitého obnosu už by bylo uznání na se vzalo formu narovnání (smíru), nemohlať by byla žalobkyně pak žádati nikdy více, třeba že určená suma škodu daleko nekryla. Slíbil-li žalovaný škodu vyrovnati, aniž řečeno bylo, jakým obnosem, je zjevno, že slíbil nahradit škodu všecku, která skutečně vzešla a která tedy se prokáže; že to skutečně tak žalovanému na mysli tanulo, dokazuje to, — ač by ani žádného zvláštního dotvrzení třeba nebylo, ježto vyjádření samo má ten smysl, — že žalovaný syna žalobkyně poslal k staviteli F-ovi, by ho k ohledání škody přivedl. Připomíná-li odvolací soud ještě, že žalovaný poukázal také na to, že jest pojištěn, není to zajisté důvodem proti závaznosti uznání, jak ho odvolací soud užívá, nýbrž pro ni. Žalovaný jsa pojištěn nebo prohlašuje se za pojištěna, mohl bez dalšího na nárok žalobkyně přistoupiti. Opírá-li se však nárok o závazné uznání, netřeba zkoumati, zda-li původní jeho důvod obstojí čili nic, pokud se týče, zdali žalobkyně za sporu uplatňovala oba shora vytčené důvody (ručení za nezdatného zřízence a ručení z nebezpečného podniku), jež tu původně možný byly.

Citace:

č. 4047. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 83-85.