NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 2377.

Za duševní útrapy, jež byly způsobeny třetímu usmrcením osoby mu blízké, nelze se domáhati náhrady. Pokud jest tu otec, nelze se domáhati náhrady za škodu, jež způsobena byla usmrcením matky.
(Rozh. ze dne 13. března 1923, Rv I 899 22.)
Matka nedospělé (8leté) žalobkyně byla zasažena automobilem
žalovaného a usmrcena. Žalobou domáhala se nedospělá její dcera jednak měsíčního důchodu, ježto předčasnou ztrátou matky jí byla znemožněna lepší budoucnost, ana, jsouc nucena pomáhati v domácnosti, nebude se moci dále vzdělávati, jednak bolestného za duševní útrapy, jež jí způsobila matčina smrt. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: § 1 zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. stanoví, že v případě usmrcení může býti požadována náhrada škody po rozumu §u 1327 obč. zák., podle něhož mají v takovémto případě hrazeny býti veškeré útraty a pozůstalým (příbuzným), o kteréž usmrcený dle zákona pečoval, vše, čeho pozbyli jeho úmrtím. Z toho vyplývá, že bolestné žalobkyní vymáháno býti nemůže, nehledíc ani k tomu, že bolestné dle §u 1325 obč. zák. jest náhradou pouze za bolesti tělesné, za útrapy duševní však požadováno býti nemůže a žalující sama ani netvrdí, že tělesné bolesti při úrazu utrpěla. Pokud jde o to, že žalobkyně následkem úmrtí matky musí se uskrovniti, poněvadž otec
musí platiti cizí lidi a nemůže věnovati peníze na lepší živobytí a ošacení žalobkyně a na její výbavu a věno, dlužno uvážiti, že dle §u 141 obč. zák. povinnost, živiti děti, náleží otci, matka má pečovati hlavně o to, by děti nabyly tělesné zdatností a zdraví. Žalobkyně ani netvrdí,
že otec již před matčiným úrazem nebyl s to ze svého výdělku děti
uživiti a vším nutným opatřiti, a že tudíž matka na výživu a opatření dítka přispívati musila, takže vlastně, utrpěl-li kdo škodu, byl to manžel zemřelé, nikoliv její děti, neboť manžel musí i nyní starati se dle zákona pečlivě o dítko a, vznikly-li mu úmrtím manželky větší výlohy, musí hledati pramen, z kterého by je uhradil. Totéž platí o tvrzení žalobkyně, že úmrtím matky ztrácí vyhlídku na lepší budoucnost, jelikož, až dospěje, nebude se moci věnovati studiím, po případě učení šití šatů, nýbrž musí obstarávati otcovu domácnost. V tom směru dlužno uvážiti, že škoda ta nastala by teprve později, v budoucnosti, a nejisto jest, zda vůbec by nastala, neboť dnes nelze ještě předvídati, zda
žalující byla by způsobilou ke studiím, nehledíc ani k tomu, že při obstarávání otcovy domácnosti mohla by se žalující přece učiti šití prádla i šatů a podobně. Kdyby však i mohla vzniknouti pochybnost, zda škoda v posledních dvou směrech přece žalobkyni nevznikla nebo nevznikne, jest pochybnost ta vyvrácena další okolností, že dle nesporného přednesu stran otec žalobkyně se již znovu oženil a tím odpadl základ, uváděný žalující pro požadovanou náhradu škody. Jest tudíž jisto, že žalující úmrtím své matky ztratila sice lásku a péči své vlastní matky, které jí nikdo nenahradí, avšak tuto nehmotnou škodu nelze ani
penězi vyvážiti. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody:
Občanský zákon přiznává bolestné, totiž náhradu za vytrpěné bolesti toliko tomu, komu bylo ublíženo na těle, tedy poraněnému (§ 1325 obč. zák.: v. z. o., § 1325).
Bolestné je náhradou za tělesná muka a je osobním nárokem poraněného, za jistých předpokladů ovšem převoditelným. Náhrady za hoře, zármutek a lítost, způsobené usmrcením někoho osobě třetí, zákon občanský nezná. Není zajisté pochybnosti o tom, že předčasná ztráta matky (zvláště nenadálá smrt násilná) je pro dítě, zejména dítě ještě nedospělé, neštěstím a že ztráta ta přináší s sebou veliké a těžké újmy, často vůbec nenahraditelné. Avšak úvahy tyto nejsou s to, odůvodniti, by žalobkyni z duvodu slušnosti bylo přisouzeno něco, nač dle platného zákona a práva nemá nároku. Z ustanovení občanského zákona o náhradě škody, zejména z doslovu §§ 1295, 1330, 1331, 1333 obč. zák.
je zřejmo, že zákon má na mysli náhradu škody majetkové, hmotné a že náhradu škody nehmotné přiznává jen výjimečně, jako právě při tělesném poškození bolestné (§ 1325 obč. zák.) nebo při náhradě ceny zvláštní obliby (§ 1331 obč. zák.). Také § 1327 obč. zák., jenž ustanovuje, že vzešla-li z tělesného zranění smrt, musí býti nahrazeny nejen veškeré útraty, nýbrž i pozůstalým, o jejichž výživu usmrcený po zá- !
konu byl povinen pečovati, co jim tím ušlo, má na mysli jen škodu majetkovou, újmy majetkoprávní a nemůže proto žalobkyně svůj nárok na náhradu za duševní útrapy a smutek opírati ani o toto ustanovení. Rovněž nedůvodným je nárok na měsíční důchod a poukazuje se v tomto ohledu na odůvodnění napadeného rozsudku. První soud přihlížel správně k tomu, že dle §u 141 obč. zák. je především otcovou povinností, pečovati o výživu a ostatní hmotné potřeby dítěte, že žalobkyně ani netvrdila, že otec její nebyl s to, povinnosti té dostáti, a že proto musila matka nésti zcela nebo z části výlohy ty. Vývody, že žalobkyně musí se nyní uskrovniti proto, že dříve matka vedla domácnost a obstarávala domácí práce, kdežto nyní musí otec za práce ty platiti cizím lidem,
což vyčerpává do značné míry jeho příjmy, z nichž jinak by mohla býti část uložena pro žalobkyni na výbavu a věno, pozbývají podkladu nespornou okolností, že se otec žalobkyně znovu oženil. Nelze proto tvrditi, že bude nutno, by žalobkyně, až dospěje, vedla otci domácnost, a že proto nebude se moci věnovati studiím a přípravě pro lepší budoucnost. K vývodům odvolatelky je podotknouti, že v tomto ohledu mohlo by se
přihlížeti jen k nynějším skutečným poměrům a nikoli počítati s možnostmi ležícími v daleké, nejisté budoucnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, poukázav k důvodům nižších soudů.

Citace:

Rozhodnutí č. 2377. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 439-441.