NPD documents search: Právník, 65 (1926) - Věstník ministerstva vnitra

Čís. 516.

Od dohody na dobrovolný rozvod nemůže ani ten ani onen manžel jednostranně ustoupiti, byť by úmluva nebyla dosud soudně schválena. Soudní schválení nemá významu konstitutivního.
(Rozh. ze dne 11. května 1920, R II 82/20.)
Manželé smírem při líčení projevili souhlas s dobrovolným rozvodem a dohodli se též o svém majetku. Napotomní vyjádření manželky, že se smírem tím nesouhlasí, a že prosí, by na základě jeho nebyl povolen rozvod manželství, soud prvé stolice nevzal na vědomí, ježto uzavřené porovnání nelze měniti jednostranným vyjádřením. Rekursní soud potvrdil usnesení prvého soudu. Důvody: Jest sice správno, že podle § 103 a 105 obč. zák. může býti povolen rozvod v řízení mimosporném jen na společnou žádost obou manželů a že se musí mimo to předem dohodnouti o uspořádání majetkových poměrů. To vše se však zde stalo, poněvadž smírem, uzavřeným při líčení dne 14. února 1920 obě strany souhlas s rozvodem projevily a též o svém majetku se dohodly. Tato smlouva jest pro strany závazná, jako každá jiná smlouva. Jelikož žalovaná neodporuje smlouvě pro neplatnost, nýbrž toliko prohlašuje, že s ní nesouhlasí, nepřihlížel prvý soud právem k tomuto jejímu prohlášení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Usnesení v odpor vzaté, jímž bylo potvrzeno usnesení prvého soudu, vydané v nesporném řízení, neodporuje zákonu a jest proto dovolací stížnost pro nedostatek podmínek § 16 nesp. říz. neodůvodněna. K vývodům dovolací stížnosti dlužno podotknouti ještě toto: Nelze přisvědčiti k názoru stížnosti, že platnost dohody manželů o dobrovolném rozvodu manželství od stolu a lože závisí na povolení soudu. Nesprávnost stěžovatelčina tvrzení vyplývá z ustanovení § 103 obč. zák., jenž kategoricky předpisuje, že manželům, jsou-li s rozvodem srozuměni a o podmínkách dohodnuti, soud rozvod povoliti musí. Z toho dlužno usuzovati, že povolení soudu, které bez dalšího šetření musí býti dáno a vedle § 105 obč. zák. ve spisech zaznamenáno, není soudním nálezem povahy konstitutivní. Názoru tomu nasvědčuje také ustanovení § 3 dvorského dekretu ze dne 25. srpna 1819, čís. 1595 sb. z. s. a § 3 nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 9. prosince 1897, čís. 285 ř. zák., týkajících se řízení ve sporných věcech manželských, z nichž plyne, že, zdaří-li se pokus smíru, který soud povinen jest učiniti, nepovoluje dobrovolný rozvod soudce, nýbrž žalovaný manžel. Vzhledem k tomu nelze »povolení« soudu pokládati za nic jiného než za potvrzení, že předpoklady pro dobrovolný rozvod, který provedli oba manželé souhlasnou vůlí, jsou splněny, a že právní účinky rozvodu dnem potvrzení počínají. Neprávem se domnívá stěžovatelka, že do té doby, dokud okresní soud rozvodu nepovolil, může každý z manželů vzíti návrh zpět a rozvod pak povolen býti nemůže. Svolil-li jeden manžel k návrhu druhého manžela na dobrovolný rozvod a dohodli-li se oba o uspořádání majetkových poměrů, nemá žádný z nich bez svolení druhého práva, od smlouvy odstoupiti pouze proto, že si to dodatečně jinak rozmyslil, a jest zajisté zřetelem k §u 7 cit. nařízení ministerstva spravedlnosti, pokud se týče k §u 8 shora uvedeného dvorského dekretu sborový soud prvé stolice, u něhož se manželé za sporu o rozvod manželství od stolu a lože dohodli na dobrovolném rozvodu, nejen oprávněn, nýbrž i povinen povolení k němu jim dáti. Mylně má tedy stěžovatelka za to, že spisy měly býti odstoupeny okresnímu soudu, aby dal povolení k rozvodu.

Citace:

č. 516. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 303-304.