Čís. 1758.
W — konto.
Vyžaduje se, by komitent způsobem, vylučujícím jakoukoliv pochybnost, použil vůči komisionáři práva, jež mu propůjčuje čl. 376, odstavec
třetí, obch. zák. V tom, že právo to uplatňováno opožděně, lze po případě spatřovati vzdání se jeho.
(Rozh. ze dne 4. července 1922, Rv I 315/22.)
Žalobce dal 31. ledna a 6. února 1919 příkaz žalované tuzemské (Teplické) filiálce banky, by prodala na vídeňské burse cenné papíry a súčtovala kupní cenu ku dni 14. února 1919 a 22. února 1919. Žalovaná příkaz svou vídeňskou filiálkou provedla a připsala žalobci výtěžek na t. zv. kontě W, což žalobci ihned oznámila. Žalobu o zaplacení výtěžku
v Kč oba nižší soudy zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Není sporno, že dal žalobce žalované příkaz, by prodala papíry na Vídeňské burse a že byly 14. února 1919 a 22. února 1922 dny, kdy se kupní сеnа vyúčtovala. Z příloh žalovanou předložených vychází pro každého věci znalého — a takovým je žalobce — na jevo, že byly papíry skutečně prodány na Vídeňské burse a dopisy ze dne 4. února 1919 a ze dne 8. února 1919 vyrozuměla žalovaná žalobce o tom, že prodala papíry za něho za uvedené tam ceny. Z dopisů těch nemohl žalobce dle
§ 914 obč. zák. ničeho jiného vyvozovati, než že žalovaná prodala papíry tak, jak jí přikázáno bylo na vídeňské burse. Dle čl. 376 odstavec třetí obch. zákona by byl ovšem žalobce proto, ježto mu žalovaná v těchto ani pozdějších sděleních neoznámila jména kupitelů, býval oprávněn, aby pokládal žalovanou za kupitele, a žalobce také uplatňoval právo to. Soud odvolací sdílí právní náhled soudu prvé stolice, že žalovaná tím jen nastoupila jako samoplátkyně ve smyslu § 1406 obč. zák. na místo ručení vlastního kupitele, a že tudíž jsou dle § 1407 obč. zák. povinnosti žalované totožnými se závazky vlastního kupitele ohledně převzatého dluhu a že může žalovaná naproti žalobci užíti všech námitek z jejího poměru ke skutečnému kupiteli. Plniště jest pro žalovanou dle čl. 324 obch. zák. ovšem Teplice. Žalovaná jest však pouze povinována, by plnila žalobci to, co má vlastní kupitel plniti. Tento mohl však dle nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. žalobci platit jen na účet W. Ježto každý jiný převod byl nařízením tím prohlášen za neplatný a ježto by ve smyslu názoru žalobcova provedený vstup žalované do tohoto poměru právního byl platil za obejití zákazu toho, následuje z toho, že mohla žalovaná jen tak platit, jak skutečně to učinila. To plyne jasně také z následujícího; kdyby na příklad žalovaná nyní prodala papíry na příkaz žalobcův na vídeňské burse a stržila za ně
30000 rakouských korun a ve sdělení o výkonu sice uvedla, že se zachovala podle příkazu — jak to učinila také ve sporném případě — ale nejmenovala kupitele, tu by přece žalobce při nynějším velkém rozdílu v kursu na ní nemohl požadovati, by mu zaplatila za papíry 30000 Kč. Kdyby byl názor žalobcův správným, muselo by pro právní poměr platiti
také ustanovení § 1053 obč. zák., že totiž vzchází smlouva kupní jen tehdáž, když se obě strany dohodly o předmětu a o ceně trhové. V dopisu ze dne 13. února 1919 nabízela však žalovaná žalobci za papíry jen 35653 K a Conto separato W a nebyl žalobce spokojen s touto cenou. Dle toho by tedy byla ohledně 100 priorit jižní dráhy vůbec nevznikla trhová smlouva a nemohl by tudíž také žalobce požadovati od žalované súčtování této kupní ceny. V únoru 1919 zde sice ještě nebylo rozdílu v kursu, žalovaná musela však papíry prodat dle příkazu ve
Vídni a v ten čas se směla úhrada za papíry ve Vídni prodané převést do Čech jen na konto W. V dopisu ze dne 31. ledna 1919 ovšem psala žalovaná žalobci, že tržní cenu za 100 priorit jižní dráhy po výkonu zapíše na jeho účtu za válečné půjčky. Výkon tohoto slibu byl jí však nařízením ze dne 6. února 1919, čís. 57 ř. zák. bez její viny znemožněn (§ 1447 obč. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Bylo by lze plně přisvědčili dovolatelovými vývodům, kdyby bylo lze použíti v tomto případě předpisů třetího odstavce čl. 376 obch. zák., neboť za tohoto předpokladu příčilo by se rozhodnutí odvolacího soudu skutečně právnímu stanovisku, jež v otázce účtu W důsledně zaujímá nejvyšší soud, který nemá příčiny, by se uchýlil od právních zásad, z nichž vychází při posuzování této otázky. Než předpisy čl. 376 odstavec třetí obch. zák. nemají zde místa. Dle tohoto ustanovení zákona jest komitent ovšem oprávněn, považovati za kupitele nebo prodatele komisionáře samého, nepojmenoval-li tento — jako v tomto případě — zároveň s oznámením o provedeném obchodu někoho jiného jako kupitele nebo prodatele. Hledíc k dalekosáhlým důsledkům tohoto vstupu komitenta (na rozdíl od vstupu komisionáře dle prvního odstavce čl. 376 obch. zák.) nutno však žádati, by komitent způsobem, vylučujícím jakoukoliv pochybnost, vůči komisionáři použil práva, jež mu propůjčuje čl. 376 odstavec třetí obch. zák., jehož se však samozřejmě může vzdáti, a prohlásil, že považuje komisionáře za kupitele nebo prodatele. Ale toho právě žalobce neučinil. V tom. že se ohradil proti převodu výtěžku 34077 K na konto W a proti účtování dalšího výtěžku 35563 K na témže kontě, jakož i proti tomu, že mu tyto částky nebyly odepsány od jeho dluhu na válečnou půjčku a byly účtovány ve staré měně korunové, nelze nikterak spatřovati použití práva dle čl. 376 odstavec třetí obch. zák., ježto žalobce při těchto protestech mohl zajisté vycházeti i z jiných právních hledisk, než právě s hlediska čl. 376 odstavec třetí obch. zák. Ještě v žalobě se žalobce ani jediným slovem nezmínil o tom, že považuje žalovanou samu za kupitelku dle čl. 376 odstavec třetí obch. zák. Teprve v přípravném spise ze dne 7. ledna 1921 — tedy téměř po dvou letech — vzpomněl si žalobce na toto ustanovení, byv na ně patrně upozorněn rozhodnutími nejvyššího soudu, která mezi tím byla vydána. Zásadně lze sice připustiti, že použití práva dle čl. 376 odstavec třetí obch. zák. není časově omezeno, ale v tomto případě nemůže zásada ta platiti, neboť příčilo by se obchodní poctivosti a slušnosti a tudíž dobrým mravům, kdyby žalobce, který dle všeho nikdy
nepomýšlel na to, použíti práv, plynoucích z čl. 376 odstavec třetí obch.
zák., dodatečně, když se mu to právě hodilo, chtěl na újmu žalované těžiti z okolnosti, které před tím nepřikládal žádného významu, že mu banka svého času nepojmenovala kupitele. Lze dokonce důvodně míti za to, že se žalobce dvouletým nepoužitím onoho práva, jeho vzdal. Tomu není
na závadu předpoklad odvolacího soudu, že žalobce uplatnil toto právo, neboť nejde tu o skutkové zjištění, vížící soud odvolací, jak dovolatel se domnívá, nýbrž o právní názor, jehož správnost dovolací soud nemůže přezkoumati. Nelze tudíž použíti třetího odstavce čl. 376 obch. zák., a není tu ani podmínek prvního odstavce tohoto článku, poněvadž banka nikdy neprohlásila, že vstupuje sama jako kupitelka do obchodu. Když tomu tak jest, nelze tvrditi. že vzešel mezi žalobcem a bankou přímý
poměr prodatele ke kupiteli, nýbrž zůstává při právních pravidlech, platných pro poměr komisionářský, při němž komisionář provádí obchod sice vlastním jménem, ale na účet komitenta (čl. 360), a povinen jest, dáti komitentovi to, co on z obchodu má k pohledávání (čl. 361). Že by v tom případě žalobní nárok byl oprávněn, žalobce sám tvrditi se nepokouší, a vzhledem k tomu, že splatnost výtěžků cenných papírů, prodaných na Vídeňské burse, nastala ve Vídni v době, kdy bylo již vydáno nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., tvrditi ani nemůže. Z tohoto právního hlediska však jest nerozhodno, zda bylo bankám zřizování účtů W uloženo zvláštním nařízením ministerstva financí, a zda byl kup uzavřen s Vídeňskou ústřednou úvěrního ústavu pro obchod a průmysl.