NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Čís. 15695.

Dědic se může za podmínek § 228 c. ř. s. domáhati zápornou žalobou určovací určení, zda poslední pořízení obsahuje platné ustanovení odkazu.
Neuznává-li dědic platnost odkazu a nehodlá-li jej splniti, musí odkazovník své nároky na odkaz uplatniti pořadem práva. Nelze ani obdobou § 125 nesp. pat. odkázati odkazovníka na pořad práva, tím méně pod sankcí § 125 nesp. pat.
Rozhodl-li soud v pozůstalostním řízení o platnosti odkazu, jest jeho rozhodnutí zmatečné podle § 41 d) zák. čís. 100/31 Sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 29. prosince 1936, R II 434/36.)
Zůstavitel odkázal svůj pozemek sirotčinci. Testamentární dědicové původně souhlasili s tím, aby tento odkaz připadl městu N. po případě jeho chudinskému fondu, ale jen v mezích dědického práva ze zákona tomuto fondu příslušejícího, neboť zůstavitelem byl katolický duchovní
75* — farář —, o jehož pozůstalosti platí zvláštní posloupnost podle dvorského dekretu ze dne 27. listopadu 1807 čís. 828 Sb. z. s. Když však dohoda v přičině tohoto odkazu po případě v příčině dědického práva fondu chudých s nimi uzavřená nebyla příslušnými zákonitými zástupci schválena, navrhli tvrdíce, že odkaz je neplatný, ježto osoba obmyšleného není jmenována určitě, aby městská obec N. byla odkázána na pořad práva se sankcí, že nebude-li podána žaloba v určené lhůtě, bude se míti za to, že souhlasí, aby označený pozemek byl ponechán dědicům. Pozůstalostní soud tomuto návrhu vyhověl a městu N. uložil, aby žalobu o vydání odkazu podalo do dvou měsíců, jinak že bude v projednání pozůstalosti pokračovati bez zřetele na tento nárok. Na rekurs městské obce N. jako domnělé odkazovnice zrušil sice rekursní soud toto usnesení, ale pouze za účelem doplnění šetření, takže z toho je viděti, že za jistých, ovšem určitě neuvedených, předpokladů by se s názorem prvního soudu ztotožňoval a otázku platnosti onoho odkazu rozřešil v důvodech ve smyslu kladném. Poté dědic Adolf J., jemuž podle dědické dohody má připadnouti veškeré pozůstalostní jmění proti tomu, že ostatním dědicům vyplatí dědické podíly v penězích a že vyplatí odkazy, při čemž o tomto sporném odkazu není v dohodě žádné zmínky, napadl usnesení soudu rekursního a namítá, že odkaz pozemku je vůbec neplatný a zejména, že městská obec. N. není povolanou odkazovnicí, a navrhuje obnovení usnesení soudu prvního tak, aby městská obec byla odkázána se svým nárokem na odkaz onoho pozemku na pořad práva (tedy navrženo jest obnovení usnesení prvního soudu jen částečné, t. j. bez sankce v něm obsažené).
Nejvyšší soud zrušil usnesení nižších soudů pro zmatečnost.
Důvody:
Poněvadž pozůstalost po P. Ferdinandu J. po případě dovolací rekurent odmítá uznání a splnění onoho odkazu, nezbývá ovšem, než aby odkazovník, jehož osoba jest zatím nejistá (§ 160 nesp. pat.) své nároky uplatnil pořadem, práva, jak nejvyšší soud vyslovil již v mnoha rozhodnutích (čís. 481, 1161, 2754, 6533, 11282, 11979 Sb. n. s.). Ale na druhé straně nemůže býti bráněno ani obtíženému dědici nebo pozůstalosti (§ 649 obč. zák.) domáhati se za podmínek § 228 c. ř. s. zápornou žalobou určovací určení, zda poslední pořízení obsahuje platné ustanovení odkazu onoho čili nic, nechtějí-li býti po dobu zůstavenou do vůle odkazovníkovy vystaveni nejistotě, jak otázka platnosti odkazu bude konečně vyřešena ve sporu, kterým odkazovník bude se domáhati splnění odkazu. Vzhledem k tomu nebylo třeba poukazovati na pořad práva žádnou ze sporných stran, neboť nejde o kolisi práv dědických a obdobné použití § 125 nesp. pat. je vyloučeno, poněvadž jde o právní poměry různé a nikoliv sobě podobné. Vzhledem k tomu jest ponechati stranám tohoto sporu, aby si tuto otázku vyřešily, jak samy za dobré uznají. Dokonce však je již naprosto vyloučeno, aby poukázání odkazovníka na pořad práva bylo spojeno se sankcí § 125 nesp. pat., neboť podle § 159 nesp. pat. pozůstalost nesmí býti odevzdána, dokud nebylo vykázáno zaplacení nebo zajištění odkazů určených pro chudé, nadace, kostely, školy, náboženské obce, veřejné ústavy nebo jinak pro zbožné nebo všeužitečné účely, a podle § 160 nesp. pat. musí bytí odkaz před odevzdáním pozůstalosti náležitě zajištěn, je-li osoba odkazovníkova nejistá (srov. též § 174, první odst. nesp. pat.). Za tohoto stavu věci bylo by zcela vyloučeno pokračovati v pozůstalostním řízení v zájmu testamentárních dědiců bez zřetele na citovaná zákonitá ustanovení a takto spornou otázku práva soukromého rozřešiti preklusí odkazovníka v řízení nesporném, jak to učinil soud pozůstalostní. Naopak zase v důvodech svého usnesení rekursní soud opačně rozhodl, že »odkaz tento (t. j. odkaz pozemku sirotčinci) je platný«, ač i tuto otázku bude třeba řešiti pořadem práva, když účastníci nesporného řízení se o ní nedohodli. Trpí tudíž rozhodnutí obou nižších stolic zmatečností podle § 41 písm. d) zák. čís. 100/31 Sb. z. a n., pokud se zabývají otázkou sporného odkazu, a bylo je proto zrušiti a věc vrátiti soudu první stolice k pokračování v řízení pozůstalostním, v němž půjde především o zajištění tohoto odkazu pro odkazovníka, načež nebude již nic brániti, aby pozůstalostní řízení mohlo býti skončeno, aniž by bylo třeba čekati na výsledek případného sporu.

Citace:

č. 2627. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 520-522.