NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Č. 11345.

Váleční poškozenci: * Vlastními dětmi ve smyslu § 17 odst. 1 zák. č. 39/1922 Sb. jsou vlastní děti vdovy neb družky.
(Nález ze dne 9. června 1934 č. 16362/32.)
Věc: Kateřina H. ve W. proti ministerstvu sociální péče o vdovský důchod.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl st-lce v pořadí stolic přiznán od 1. července r. 1931 vdovský důchod, ročně 600 Kč s 50% přirážkou 300 Kč, celkem tedy 900 Kč a uloženo jí, aby nahradila přebraných 37 Kč 50 h. K námitce st-lčině, že pečuje o 2 vlastní nezaopatřené děti, mladší 16 let, takže jí měl podle § 17 odst. 1 zák. č. 39/22 Sb. býti přiznán vdovský důchod 900 Kč s 50% přirážkou, podotklo nař. rozhodnutí, že jedno z nezaopatřených dětí, o něž st-lka i po 1. červenci pečuje, Vilém V., je jejím dítětem nemanželským. Dítě to narodilo se 22. června 1922, kdežto manžel st-lčin, od něhož nárok na důchod vdovský odvozuje, zemřel již v roce 1918.
O stížnosti na rozhodnutí to podané uvážil nss toto:
Skutková podstata případu je nesporná. Žal. úřad vychází ze zjištění, že st-lka pečuje o dvě nezaopatřené děti, mladší 16 let, tedy od toho, co tvrdila a tvrdí st-lka. Tato pak uznává, že jedno z těchto dětí, Vilém V., není dítětem zemřelého jejího muže, od něhož nárok na vdovský důchod odvozuje. Vytýká jen nezákonnost nař. rozhodnutí, kterou vidí v tom, že žal. úřad nesprávně vykládá § 17 zák. č. 39/22 Sb.
Citovaný §, pokud přichází jeho ustanovení zde v úvahu, zní: Plný důchod vdovský činí 600 Kč ročně. U vdov neb družek, jejichž výdělečná schopnost je snížena alespoň o 50%, anebo které pečují alespoň o dvě vlastní nezaopatřené děti mladší 16 let, činí vdovský důchod 900 Kč.
Spor je o slova »dvě vlastní děti«. Stížnost míní, že je lhostejno, byly-li děti ty zplozeny tím, od něhož se nárok na důchod vdovský odvozuje, jsou-li manželskými, nebo nemanželskými dětmi vdovy či družky, že jde vždy jen o to, jsou-li jejími dětmi vlastními a ovšem nezaopatřené a mladší 16 let, o čemž v daném případě není vůbec sporu. — Nař. rozhodnutí stojí na stanovisku, že zákon slovy »vlastní děti« rozumí děti, zplozené mužem, od něhož se nárok na vdovský důchod odvozuje, když st-lce odpírá nárok na vyšší důchod proto, že druhé dítě, o které pečuje, narodilo se teprve skoro 4 léta po smrti toho, od něhož nárok je odvozován. Tento názor žal. úřadu nemá však opory v zákoně.
Zákon nemluví o vlastních dětech zemřelého manžela, resp. toho, kdo s družkou sdílel společnou domácnost, nýbrž o vlastních dětech vdovy nebo družky, z čehož jde, že nemínil jen děti zplozené tím, od něhož nárok na vdovský důchod se odvozuje. Ale i v případě, že žal. úřad nepřiznal st-lce zvýšený důchod vdovský proto, poněvadž zemřelý její muž nepečoval a přirozeně ani nemohl pečovati o dítě teprve v roce 1922 narozené, jak by se důvody nař. rozhodnutí také daly chápati, nebyl by ani tento názor, zastávaný i v odvodním spisu, ve shodě se zákonem. Z toho, že celé zákonodárství o požitcích válečných poškozenců spočívá na myšlence, že důchody podle něho poskytované mají býti náhradou ušlého výdělku a ušlé alimentace, vyplývá jen důsledek, že dítě, které nebylo zplozeno válečným invalidou, nebo mužem, jenž zemřel ve službě vojenské, nebo při výkonu úkonů válečných neb v zajetí (§ 1 odst. 1 lit. a)—c) zák. 199/19 Sb.), nemá nároku na důchod sirotčí. Ale o tento důchod vůbec nejde, toho se st-lka pro Viléma V. nedomáhala a nedomáhá. Jde o její důchod vdovský, který jí úřadem byl přiznán a jde jen o to, zda přísluší jí ve výši 600 či 900 Kč. Pro rozhodnutí této otázky je rozhodující znění cit. § 17, a to mluví o vlastních dětech jen v jich vztahu k vdově či družce, užívajíc slova vlastní, aby vyloučeny byly děti, jež tato vychovává, jako na př. schovanci a pod. O vztahu vlastních dětí vdovy či družky k tomu, od něhož nárok na vdovský důchod je odvozován, není v §u tom řeči. Zákon přiznává vdově či družce pečující o dvě děti nárok na vyšší důchod zjevně v úvaze, že péče o dvě nezaopatřené děti mladší 16 let je více na překážku její výdělečné činnosti, než péče o dítě jediné.
Nař. rozhodnutí, vykládajíc ustanovení § 17 cit. zák. jinak, je v rozporu se zákonem.

Citace:

Č. 11345. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 1215-1217.