NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4121.

Jen v druhém případě § 209 tr. zák. se vyžaduje v subjektivním směru vědomí pachatelovo o možných důsledcích křivého obvinění v tom směru, jak uvádí druhá věta § 209 tr. zák.; v prvním případě stačí vědomí o nepravdivosti skutkových tvrzení, zakládajících křivé udání z vymyšleného zločinu u vrchnosti. — Čís. 4121. —
Jest lhostejno, z jakého podnětu (z jaké pohnutky) k udání (k obvinění) došlo, zda je pachatel učinil z vlastního popudu, či následkem oznámení jiné osoby, v jaké vlastnosti udavač křivé udání učinil, zda jako svědek či jako podezřelý (obviněný), jaký konečný cíl tím sledoval (zda chtěl obviniti druhého či odvrátiti od sebe podezření).
Dodatečné odvolání křivého obvinění nečiní pachatele beztrestným.
(Rozh. ze dne 30. března 1931, Zm I 139/30).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 2. ledna 1930, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem utrhání na cti podle § 209 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá odsuzující výrok pro zločin podle § 209 tr. zák. důvody zmatečnosti čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř. Namítá, že ke skutkové podstatě tohoto zločinu ve směru subjektivním nestačí zjištění, že si pachatel byl vědom, že »uvádí o někom vymyšlené okolnosti, nýbrž že se požaduje i vědomí pachatelovo o možném dosahu jeho obvinění pro obviněného, že si tudíž pachatel musí býti, plně vědom toho, že na základě jeho udání může býti zahájeno vyšetřování proti obviněnému se všemi toho důsledky«. Poněvadž napadený rozsudek ono vědomí nezjišťuje ani neodůvodňuje, spatřuje v tom zmateční stížnost důvody zmatečnosti čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř. Zmateční stížnost jest na omylu. § 209 tr. zák. obsahuje dvě samostatné skutkové podstaty; 1. kdo někoho pro nějaký naň vymyšlený zločin u vrchnosti udá; 2. nebo takovým způsobem obviní, že by jeho obvinění mohlo dáti vrchnosti podnět k vyšetřování neb aspoň k pátrání proti obviněnému. Jen v druhém případě se vyžaduje v subjektivním směru vědomí pachatelovo o možných důsledcích křivého obvinění v tom směru, jak uvádí druhá věta § 209 tr. zák. V prvním případě stačí vědomí o nepravdivosti skutkových tvrzení, zakládajících křivé udání z vymyšleného zločinu u vrchnosti. V souzeném případě byl obžalovaný uznán vinným, že udal Františka V-u pro vymyšlený naň zločin krádeže u policejního ředitelství, tudíž u vrchnosti ve smyslu § 209 tr. zák., tedy zločinem podle první věty tohoto zákonného ustanovení. V tomto ohledu nalézací soud zjišťuje, že »obžalovaný zavinil, že V. byl beze vší příčiny vyšetřován pro zločin krádeže naň vymyšlený, vědomě falešná tvrzení ohledně něho (Františka V-y) uváděl, mezi tím co obžalovaný B. byl na svobodě«, což s dostatek poukazuje k tomu, že vzal za zjištěno i vědomí obžalovaného o nepravdivosti skutkových tvrzení, zakládajících křivé udání z vymyšleného zločinu krádeže u vrchnosti. To však podle toho, co řečeno, ve směru subjektivním stačí a nebylo třeba zjišťovati další okolnosti ve zmateční stížnosti zdůrazněné. Neobstojí však ani další námitka uplatňovaná ve zmateční stížnosti s hlediska čís. 9 a) § 281 tr. ř., že obžalovaného omlouvá, že křivé udání na Františka V-u učinil ke své obhajobě, byv na policii vyslýchán jako obviněný, a že je odvolal, zvěděv o vyšetřování proti V-ovi. Pro trestnost udání podle první věty (právě tak jako obvinění podle druhé věty) jest lhostejno, z jakého podnětu nebo z jaké pohnutky k nim došlo, zda je pachatel učinil z vlastního popudu, či následkem oznámení jiné osoby, v jaké vlastnosti udavač křivé udání učinil (zda jako svědek či jako podezřelý nebo obviněný), jaký konečný cíl tím sledoval (zda chtěl obviniti druhého, či odvrátiti od sebe podezření). Rozhodný jest obsah křivého udání. Stačí tudíž pro první případ § 209 tr. zák., tvrdí-li kdo vrchnosti vymyšlené skutečnosti, zakládající skutkovou podstatu zločinu takovým způsobem, že jimi jest určitá osoba označována za pachatele zločinu, který ve skutečnosti nespáchala. Právo osoby, obviněné z trestného činu, hájiti se, a zákonné dobrodiní, že taková osoba nemá povinnost mluviti pravdu, nesmí se zvrhnouti v křivé obviňování druhých ze zločinu a tím v beztrestné páchání trestných činů. Že ani dodatečné odvolání křivého obvinění (k němuž v souzeném případě došlo teprve pod tíhou usvědčujících okolností), nečiní pachatele beztrestným, plyne z úvahy, že zločin podle první věty § 209 tr. zák. jest dokonán tím, že bylo u vrchnosti učiněno udání z vymyšleného zločinu, a že zákon nemá zvláštní ustanovení o beztrestnosti z onoho důvodu (rozh. čís. 112 sb. n. s.). Že si byl obžalovaný vědom nepravdivosti svých udání na V-u, jehož obvinil u policejního ředitelství ze zločinu krádeže, je, jak již řečeno, v rozsudku s dostatek zjištěno. Všecky úvahy, v nichž se stěžovatel snaží dolíčiti, že si neuvědomil a nemohl uvědomiti dosah svých udání pro obviněného V-u, musí se minouti s úspěchem vzhledem k tomu, co bylo řečeno o náležitostech skutkové podstaty zločinu podle první věty § 209 tr. zák. ve směru subjektivním.

Citace:

č. 4121. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 188-190.