Č. 2783

.
Živnostenské právo: O podmínkách udělení koncese k prostředkování reklamací náhrad a přeplatků vůči železničním podnikům.
(Nález ze dne 20. října 1923 č. 17329.)
Věc: Firma E. a G. v Praze (adv. Dr. Vil. Schleissner z Prahy) proti ministerstvu obchodu o koncesi k prostředkování reklamací náhrad a přeplatků proti železničním podnikům.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím z 29. listopadu 1921 vyslovila zsp, že nevyhovuje žádosti st-lčině za udělení koncese k zprostředkování reklamace náhrad i přeplatků proti železničním podnikům se stanovištěm v Praze vzhledem k nedostatku skutečné místní potřeby.
Nař. rozhodnutím nebylo vyhověno odvolání z toho podanému z důvodu nař. rozhodnutí, poněvadž dosavadními podniky toho druhu jest o potřebu obyvatelstva dostatečně postaráno.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto: Dříve, než lze přikročiti k rozboru jednotlivých námitek, dlužno uvážiti, jaké právní povahy jest ona koncese, jíž se st-lka domáhá a na jakém právním základě bylo nař. rozhodnutí vydáno.
St-lka žádala o udělení »koncese na reklamace nároků vůči dopravním podnikům ze ztrát, poškození a opoždění zásilek« a podotkla, že reklamace budou se díti jménem komitentů a na jejich účet. Z těchto údajů jest patrno, že st-lka se nedomáhala živnostenského oprávnění ve smyslu min. nař. ze 4. března 1914 č. 56 ř. z., jímž byla podrobena koncesi »živnost těch, kteří nabývají pohledávek z dopravního obchodu vznikajících naproti železničním správám nebo jinakým dopravním ústavům a je potom k platnosti přivádějí vlastním jménem a na vlastní účet«, nýbrž žádala o oprávnění k provozování podniku, jehož účelem jest podávání reklamací železničním správám jménem komitentů, tedy třetích osob a na jejich účet.
Nemůže býti pochybnosti o tom, že činnost, kterou zamýšlí st-lka vyvíjeti, jest zprostředkování soukromých jednání.
Dle čl. V lit. f) úvoz. pat. k živn. ř. nevztahují se předpisy tohoto zákona na podniky soukromého zprostředkování v jiných než obchodních věcech. Z toho plyne, že podniky soukromého zprostředkování v obchodních věcech jsou podrobeny předpisům živn. řádu. Aby bylo lze zjistiti, podle jakých právních norem dlužno daný případ posuzovati, nutno si především rozřešiti otázku, jde-li o zprostředkování soukromých jednání ve věcech obchodních neb v jiných než obchodních věcech.
Převzetí dopravy zboží jest zajisté obchodem ve smyslu obch. zákona, alespoň pokud se týká dráhy (čl. 272 č. 3. a 5. titul 4. hlavy obchod zák.) a činnost, jejímž účelem a cílem jest, aby takový obchod byl připraven nebo dojednán, jeví se jako zprostředkování v obchodních věcech. Než o takovou činnost nejde, nýbrž jde pouze o spolupůsobení zprostředkovatele, aby dráha vzhledem na dojednanou smlouvu o převzetí dopravy zboží splnila druhé smluvní straně závazky z dojednané dopravní smlouvy.
V této činnosti nelze spatřovati zprostředkování v obchodních věcech, nýbrž jde o zprostředkování v jiných než obchodních věcech. Takováto činnost jest upravena ustanoveními dekretu dvoř. kanc. ze 16. dubna 1833 č. 59 sb. z. pol. a z 5. února 1847 č. 14 sb. z. pol. Z těchto předpisů jest zřejmo, že zprostředkování soukromých jednání v jiných než obchodních věcech jest přípustno jen na základě koncese, pro jejíž udělení nejsou stanoveny určité direktivy, takže dle těchto norem bylo úřadu zůstaveno, aby dle svého uvážení poměrů posoudil, je—li skutečná potřeba, aby koncese byla udělena, a jest z norem těch patrná snaha, koncese takové omezovati.
Princip, na němž spočívají uvedené normy byl pak později zdůrazněn a blíže proveden ještě výnosem stát. ministerstva z 28. února 1863 č. 2306, dle něhož udělování koncesí pro zprostředkování soukromých jednání má býti omezeno na případy zvláštního zřetele hodné a má být přísně zkoumána existence skutečné potřeby. Když úřad při vyřizování žádosti o povolení podniku s oborem činnosti shora vymezeným přihlížel k potřebě obyvatelstva, nemohl soud v tomto postupu shledati nějakou nezákonnost a následkem toho neuznal důvodnou námitku stížnosti, že potřeba obyvatelstva není předpokladem udělení žádaného povolení.
Namítá-li stížnost, že nerozhoduje místní potřeba, stačí poukázati na to, že nař. rozhodnutím bylo st-lce odepřeno žádané povolení vzhledem k nedostávající se potřebě obyvatelstva a že žal. úřad neakceptoval důvod prvé instance, jež povolení odepřela vzhledem k místní potřebě.
Pokud stížnost brojí proti rozhodnutí také námitkou, že vzhledem k povaze podniku dlužno při rozhodování vzíti v úvahu potřebu obyvatelstva v celém státním území, dlužno poukázati na to, že pro tento názor st-lčin není v zákonitých normách, upravujících tyto podniky, žádné opory a dlužno usuzovati, že při udělení povolení k provozu takové agencie rozhoduje potřeba obyvatelstva ve stanovišti podniku nebo v okrese, v němž leží stanoviště podniku.
Po stránce formální namítá stížnost, že z rozhodnutí v odpor vzatého není patrno, o jaké okolnosti se opírá a na základě jakého šetření dospěl žal. úřad k úsudku, že potřeba povolení žádaného podniku nevyžaduje, což má za následek, že st-lce jest znemožněna právní obrana.
Ani v tomto bodě nelze uznati stížnost důvodnou. Když úřad vyslovil, že o potřebu obyvatelstva jest dosavadními podniky dostatečně postaráno, označil dosti jasně důvod, pro který žádané povolení odepírá a st-lka mohla z tohoto odůvodnění seznati, na jakém skutkovém základě zamítavé rozhodnutí spočívá, a nebylo jí nijak znemožněno proti němu se brániti a všeliké své námitky provésti.
Namítá-li stížnost, že úřad neměl ve spisech dostatečné opory pro úsudek o potřebě obyvatelstva, dlužno uvésti, že v platných normách nejsou obsaženy nějaké směrnice pro zkoumání a hodnocení potřeby obyvatelstva, a to ani po stránce formální, ani po stránce věcné. V daném případě vyžádal si úřad v prvé instanci rozhodující vyjádření obce, obchodní a živnostenské komory a ředitelství státních drah v Praze.
Že by byl úřad povinen sděliti straně takováto vyjádření, jež neuvádějíce nijakých konkrétních skutkových okolností, omezují se na to, že pouze uznávají nebo popírají potřebu obyvatelstva a doporučují povolení podniku nebo navrhují zamítnutí žádosti, nelze dovoditi ani ze speciálních norem upravujících povolení k provozování soukromého jednatelství v jiných než obchodních věcech, ani ze všeobecných zásad platných pro řízení správní.
Když však úřad, ačkoli vyžádaná vyjádření neuvedla konkrétních skutkových momentů o potřebě obyvatelstva, přes to zamítl žádost vzhledem k nedostávající se potřebě obyvatelstva, jest patrno, že své rozhodnutí nezaložil na vyžádaných vyjádřeních, nýbrž na vlastní úřední znalosti všeobecných hospodářských a dopravních poměrů, přihlížeje — jak ze správních spisů zřejmo — k počtu udělených oprávnění, k provozování reklamačních kanceláří zprostředkovacích a k počtu koncesí udělených na základě min. nař. z 4. března 1914 č. 56 ř. z. Znalost těchto poměrů lze u úřadu vzhledem k oboru jeho působnosti důvodně předpokládati a není žádnou vadou, že úřad nekonal nad to nějaká další šetření o potřebě obyvatelstva, zvláště když strana ve svém rekursu nedala k nim žádného podkladu. Ostatně st-lka neuvádí ani ve stížnosti k tomuto soudu žádnou konkrétní okolnost, která by byla v rozporu s úsudkem úřadu o potřebě obyvatelstva.
Vzhledem k těmto úvahám bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2783. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 803-806.