NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 1640.

Dohoda o příslušnosti (§ 104 j. n.) může se státi také tím, že věřitel dodá dlužníku osnovu dluhopisu, obsahující prorogační doložku, a dlužník vrátí vyplněný a podepsaný dluhopis věřiteli. Vzešel-li mezi věřitelem a majitelem hypotéky spor o otázku měny a majitel hypotéky, složiv na soudě celý obnos pohledávky v měně, v níž dle svého domnění jest oprávněn platiti, domáhá se žalobou nálezu, že složení na soudě stalo se právem, a vydání výmazné kvitance, brání touto žalobou zahájený spor sporu o žalobě věřitele o zaplacení ve měně, na niž on si činí nárok.
Opětné rozepři vadí i spor zahájený v cizozemsku, předpokládajíc vzájemnou vykonatelnost rozsudků obou států.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1922, R I 480/22.)
Žalobou, zadanou roku 1921 u okresního soudu v Hanšpachu v Čechách, domáhal se žalobce, by mu byl zaplacen v markách dluh, vtělený v této měně na vídeňském domě žalovaného. Místní příslušnost opřel žalobce o odstavec 8. dluhopisu, jímž se dlužník pro všechny spory z dlužního poměru podrobil příslušnosti okresního soudu v Hanšpachu. Proti žalobě vznesl žalovaný námitku místní a věcné nepříslušnosti a zahájené rozepře, jež odůvodňoval ohledně prvých dvou tím, že dluhopisem nelze založiti příslušnost dle § 104 j. n., ohledně této pak tím, že složil dluh u depositního úřadu ve Vídni v korunách rakouských a domáhal se žalobou zadanou koncem roku 1920 u zemského civilního soudu ve Vídni zjištění, že dluh zanikl. Soud prvé stolice vyhověl námitkám místní a věcné nepříslušnosti a zahájené rozepře a žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitky místní a věcné nepříslušnosti i zahájené rozepře.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu, pokud se týkal námitky místní a věcné nepříslušnosti, vyhověl mu však co do námitky zahájené rozepře a obnovil v tomto směru usnesení prvého soudu.
Důvody:
Jako listinný průkaz prorogace dovolaného okresního soudu v Hanšpachu byl k žalobě připojen opis dluhopisu ze dne 16. května 1914, jehož prvopis později byl předložen. Pokud jde o otázku, byla-li výslovná úmluva ve smyslu § 104 j. n. soudu již v žalobě listinou prokázána, lze ovšem dle jasného doslovu § 104 j. n. míti zření jen k tomuto dluhopisu, nikoliv k dopisům ze dne 5. a 7. května 1914, které byly předloženy teprv při roku ze dne 7. října 1921. Dle názoru nejvyššího soudu jest však již zmíněný dluhopis dostatečným průkazem smluvené příslušnosti okresního soudu v Hanšpachu. Jeť dluhopis vyhotoven na formuláři žalující spořitelny, jehož odstavec 8. obsahuje vytištěné ustanovení, že se dlužník pro všechny spory z právního poměru, založeného dlužním listem, podrobuje příslušnosti okresního soudu v Hanšpachu jakožto soudu tímto umluveného. Ze samé povahy věci vyplývá, že tento formulář, obsahující osnovu smlouvy o zápůjčku a příslušné návrhy věřitelky, dlužník po případě jeho právní zástupce obdrželi od žalující spořitelny. Vyplněný dlužní list jest tudíž listinou, která, pocházejíc od žalující spořitelny, žalovanému byla zaslána, tímto vyplněna a podepsána, žalující spořitelnou převzata a soudu předložena a prokazuje úmluvu o prorogaci okresního soudu v Hanšpachu. To stačí, poněvadž zákon v § 104 j. n. žádá nikoliv písemnou dohodu, jako § 88 j. n. v původním znění, nýbrž výslovnou úmluvou, která byla soudu listinou prokázána, a těmto požadavkům bylo vyhověno. V tom smyslu zapsána také do repertoria nálezů bývalého vídeňského nejvyššího soudu právní věta pod č. 230, jejíž předpoklady nikterak se nezměnily, od níž se odchýliti československý nejvyšší soud nemá žádné příčiny. Pokud žalovaný v dovolacím rekursu vytýká, že případná úmluva mezi žalující spořitelnou a osobním dlužníkem Felixem M-em neváže jej jako dlužníka hypotečního, stačilo by vlastně poukázati k tomu, že tato námitka nebyla v první stolici vznesena a proto jest v opravném řízení nedovolenou novotou. Než námitka není ani odůvodněna, neboť dle ustálené judikatury přechází — nehledíc k § 1407 (nové znění) obč. zák. — dluh, zapsaný v pozemkové knize, na každého nabyvatele hypotéky se všemi závazky a vedlejšími ustanoveními tak, jak zjevny jsou z dlužního listu, založeného ve sbírce listin, tedy zejména i s úmluvou o prorogaci. Pokud se tkne námitek místní a věcné nepříslušnosti dovolaného soudu, jest tudíž dovolací rekurs bezdůvodný.
Naproti tomu nelze mu upříti oprávněnosti co do námitky zahájené rozepře. Žalobou, podanou u okresního soudu v Hanšpachu žádá žalující spořitelna zapravení zbytkové pohledávky váznoucí pro ni na vídeňském domě žalovaného, i s dlužnými paušálními splátkami, uplatňujíc, že dluh trvá dosud ve výši v žalobě uvedené, kdežto ve sporu, zahájeném u zemského soudu ve Vídni před podáním této žaloby, hypoteční dlužník, tvrdě, že pohledávka se vším příslušenstvím zanikla složením valuty k soudu, domáhá se výroku, že složení jest ospravedlněno, a vydání výmazné kvitance. Strany rozcházejí se v obou sporech vlastně jen potud, že spořitelna tvrdí povinnost dlužníka platiti v říšsko-německých markách, dlužník však popírá tuto povinnost a namítá, že jest oprávněn platiti rakouskými korunami, a to v poměru 100 Mk = 17 K 60 h rak. Jest tu tedy v pravdě nejen totožnost sporných stran a právního důvodu, nýbrž i — byť ne formálně a dle doslovu, tož přece svou podstatou — totožnost žalobního nároku, což patrno nejlépe z toho, že, kdyby bylo ve vídeňském sporu vyhověno žalobě a uznáno, že spořitelna jest povinna, vydati dlužníkovi výmaznou kvitanci o sporné pohledávce, bylo by tím zároveň rozhodnuto, že pohledávka netrvá po právu a nárok na její zaplacení, uplatňovaný u okresního soudu v Hanšpachu, jest bezdůvodný. Případná opačná rozhodnutí zdejších soudů byla by tedy ve zřejmém odporu s rozsudky rakouskými, oba by se navzájem vylučovaly a nemohly by vedle sebe obstáti, a právě tomu má býti čeleno námitkou zahájené rozepře. Že žaloba o vydání výmazné kvitance byla podána v cizozemsku, nepřekáží. Bylo by to závadou jen tehdy, kdyby cizozemský rozsudek nebyl v tuzemsku vykonatelný. Vykonatelnost rozsudků rakouských soudů v tuzemsku zaručena však nařízením vlády ze dne 19. března 1919, čís. 145 sb. z. a n. Mohla by býti nadhozena jen otázka, zda přes to v tomto případě vykonatelnost rakouských rozsudků není vyloučena ustanovením § 80 čís. 1 ex. ř., který nebyl v dotčeném nařízení zbaven platnosti. Tomu by tak bylo, kdyby se mělo za to, že ustanovení odstavce 8. dlužního listu působí také vůči spořitelně tak, že i tato ve všech sporech z právního poměru, založeného dlužním listem, může býti žalována výlučně u okresního soudu v Hanšpachu, rozepře o vydání výmazné kvitance tedy dle předpisů o příslušnosti, platných v tuzemsku, v Rakousku nemohla býti zahájena. Tohoto předpokladu však tu není, neboť výlučný soud, umluvený v odstavci 8. dlužního listu, platí jen proti dlužníkovi, nikoli proti spořitelně, v jejíž prospěch byl ujednán. Proto bylo vyhověno dovolacímu rekursu co do námitky zahájené rozepře, usnesení soudu rekursního v té části změněno a obnoveno usnesení prvního soudu, pokud jím žaloba byla odmítnuta pro zahájenou rozepři.

Citace:

č. 1640. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 432-435.