NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 18 (1909)

Čís. 2002.

Pojmu »rouhání se Bohu« ve smyslu §u 122 a) tr. zák. odpovídá každé jednání, zejména slovní výroky, jimiž někdo zlehčuje posvátnost a velikost Boha, neb odpírá mu způsobem opovržlivým vlastnosti, které vyznačují Božství jako nejvyšší, nejdokonalejší bytost.
(Rozh. ze dne 29. května 1925, Zm II 115/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 1924, jímž byl obžalovaný uznán vinným pouze přečinem podle §u 303 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost je odůvodněna již, pokud, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 5 §u 281 tr. ř., vytýká rozsudku vnitřní rozpor, pokud se týče nejasnost. Dle rozhodovacích důvodů napadeného rozsudku soud nemohl nabýti přesvědčení, že obžalovaný měl zlý úmysl, rouhati se svým výrokem: »Kristus byl největší štváč na světě, který naštval na sebe Židy, kteří jej ukřižovali«, Bohu, nýbrž že jen způsobem nejapným a urážlivým opovážil se kritisovati činnost Ježíše Krista jako člověka, neboť dle učení církví křesťanských byl Ježíš Bohem-člověkem. Dle konečného závěru rozsudkového posmíval se obžalovaný svým výrokem učení církve římsko-katolickě, jelikož je známo, že Ježíš Kristus byl právě vzorem lásky k bližnímu a hlásal naopak vždy poslušnost k zákonům a právu tak, že tím, že obžalovaný prohlašoval Ježíše za pravý opak, urazil hrubě učení církve římsko-katolické o Ježíši Kristu. Pojmu »rouhání se Bohu« odpovídá každé jednání, zejména slovní výroky, jimiž někdo zlehčuje posvátnost a velikost Boha, neb odpírá mu způsobem opovržlivým vlastnosti, které vyznačují Božství jako nejvyšší, nejdokonalejší bytost (viz Finger str. 713).
Že Ježíš Kristus je Bohem a že jím byl zejména i v době, kdy pod vnější podobou člověka dlel a činným byl na zemi, uznává rozsudek výslovně, pravě v důvodech, že dle učení církví křesťanských byl Ježíš Bohem-člověkem. Již onen rozsudkový závěr, dle něhož obžalovaný svým výrokem opovážil se způsobem nejapným a urážlivým kritisovati činnost Ježíše Krista jako člověka, nedá se tudíž uvésti v soulad s předchozím závěrem rozsudkovým, dle něhož soud nemohl nabýti přesvědčení, že obžalovaný měl úmysl, Bohu se rouhati. Ve zvýšené míře je tomu tak, pokud jde o shora uvedený konečný závěr rozsudkový. Posmíval-li se dle něho obžalovaný svým výrokem učení církve římsko- katolické o Ježíši Kristu a urazil-li učení to hrubě, byl by logicky myslitelným jediný důsledek, že totiž výrok obžalovaného směřoval jako posmívání se a hrubá urážka zároveň také proti samotnému předmětu tohoto učení, tudíž proti božské bytosti Ježíše Krista, a tedy proti Bohu. Vylučuje před tím úmysl obžalovaného, Bohu se rouhati, ocitá se rozsudek v nanejvýš závažném rozporu s oním svým vlastním konečným závěrem a stává se nejasným v příčině skutečnosti rozhodné, totiž co se týče úmyslu, kterým veden byl obžalovaný, pronášeje závadný výrok.

Citace:

č. 2002. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 322-323.