Čís. 4181.

Odevzdání listiny, prokazující zastavení, nestačí zpravidla k symbolickému odevzdání zastavených věcí. Připevnění známek není pouhou opatrností, nýbrž podmínkou vzniku zástavního práva, nestalo-li se odevzdání žádným znamením jiným, a to nejen v poměru k třetím osobám, nýbrž i v poměru k zastaviteli.
Úpadková podstata není týmž právním podmětem jako úpadce.
(Rozh. ze dne 24. září 1924, Rv II 440/24.)
Žaloba Pozemkového ústavu v O. na úpadkovou podstatu firmy Č., by bylo zjištěno, že žalobci přísluší zástavní právo na movitostecn firmy Č., v žalobě jednotlivě uvedených, že má přednostní nárok na vydání útržku za ony věci, a že žalovaná jest povinna vydati žalobci útržek, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalující nemá pro sebe zákon, nýbrž jen rozhodnutí býv. víd. nejv. soudu ze dne 25. dubna 1901, čís. 1731 Gl. U. II 1393, s nímž však souhlasiti nelze, protože se příčí zákonu. Neboť není pravda hned to, že odevzdání listiny, kterou jest zastavení, t. j. důvod zástavního práva prokázán, stačí k symbolickému odevzdání, nýbrž vyžaduje se listina, která prokazuje zastavitelovo vlastnictví (§ 452, 427 obč. zák.) a umožňuje věřiteli, kterému byla odevzdána, zastavenou věc na ni vyzvednouti a ve svou detenci vzíti, jako na př. skladní list pokud se týče skladní zástavní list (§ 17—25 zák. o veř. skladištích ze dne 28. dubna 1889, čís. 64 ř. zák.). Dále jest nesprávno, praví-li se tam, že symbolickým odevzdáním jest jednak odevzdání znameními, jednak odevzdání listinami onoho obsahu, při nichž prý připevnění znamení jest pouhou opatrností, jak prý to § 452 obč. zák. jmenuje, jejíž opomenutí má prý jen ten následek, že třetí osoba může jsoucnosti zástavního práva odporovati — neboť odevzdáním znameními jest dle §u 427, jejž § 452 cituje, každé symbolické odevzdání, jsouc právě jeho domácím výrazem, a zahrnuje v sobě tedy jak odevzdání listinami, tak odevzdání připevněním známek, kterýž výraz citované rozhodnutí neprávem zaměňuje s výrazem »znamení«. Připevnění známek není tedy pouhou opatrností, nýbrž bezpodmínečnou podmínkou vzniku práva zástavního, nestalo-li se odevzdání žádným jiným znamením, na př. tedy listinou uvedené povahy nebo nástroji, umožňujícími výhradnou držbu věcí, a není vůbec potřebnou ani z opatrností,stalo-li se takovým symbolem jiným. »Opatrnost« §u 452 znamená každý symbol, nejen »známku«, v rozhodnutí nazývanou »znamením« a má význam podmínky. Naprosto chybnou však jest i stěžejní idea rozhodnutí toho, že sluší lišiti poměr zástavního věřitele k zastaviteli a poměr jeho k osobám třetím: v poměru k zastaviteli (smluvníku), že připevnění známek třeba není, avšak zastavitel (dlužník) a jeho úpadková podstata že jsou týž podmět, a že tedy jich třeba není ani v poměru k úpadkové jeho podstatě. Poněvadž jde o věcné právo, které jako práva absolutní působí proti každému druhému stejně, nelze rozeznávati mezi zastavitelem a osobami třetími, nýbrž, aby zástavní právo věřiteli vzniklo, je jak vůči zastaviteli tak vůči každému třetímu třeba odevzdání zastavené věci. Proto §§ 451 a 452 obč. zák. prohlašujíce, že nestačí k nabytí zástavního práva pouhý titul, tedy také ne pouhá smlouva věřitele se zastavitelem (§ 449), nýbrž že třeba i odevzdání věci — buď hmotného neb aspoň symbolického — nerozeznávají. Neudržitelnost opačného náhledu bude zjevná ihned, myslí-li se případ, že zástavce vlastnictví věcí, které věřiteli neodevzdal, dále převedl, tedy věc novému nabyvateli odevzdal (§ 425): tu zajisté nový nabyvatel nabývá vlastnictví volného, břemenem práva zástavního nestiženého, ačkoli jeho věcněprávní posice jako právního nástupce zástavcova musí býti stejná s věcněprávní posicí jeho autora, z čehož jde, že ani autorovo (zástavcovo) vlastnictví právem zástavním stiženo nebylo. Na výsost jasně to stanoví § 430 řka, že zcizil-li vlastník věc dvěma osobám, jedné s tradicí, druhé bez tradice, nabývá věci ten, komu byla odevzdána: ale to musí platiti i tehdy, když jí jednomu zcizil do vlastnictví a druhému zadal jen v zástavu; i tu věcného práva nabyl pouze ten, komu věc odevzdána, kdežto právo druhého zůstalo pouze při obligačním nároku. To je stanovisko občanského zákona, jenž tu stojí na půdě římskoprávní. Naprosto však také pravda není,. že úpadková podstata je týž podmět jako úpadce. Vždyť se tu pod úpadkovou podstatou vyrozumívá úpadkové věřitelstvo, jmění dlužníkovo nebylo právním podmětem, dokud dlužník nebyl v úpadku, a není jím ani nyní, když v úpadku je, nebo-li dotčeni býti mohou vždy jen věřitelé, ale ti jsou právě jinými osobami než byl dlužník, a o jejich ochranu právě jde: zastavil-li· dlužník věc pouhou smlouvou, aniž by ji odevzdal, nebylo zastavení pro nedostatek publicity zřejmé, právo zástavní nevzniklo; třetí osoby, nynější úpadkoví věřitelé, důvěřujíce v nezatíženost majetku dlužníkova poskytovali mu úvěr a nyní mají ve své důvěře býti zklamáni fikcí, že nejde o ně, nýbrž o úpadkovou podstatu, která prý není jiným podmětem než byl dlužník, a musí prý tedy jeho smlouvu představující titul zástavního práva dodržeti.

Citace:

č. 4181. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 304-306.