NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12711.

Zaměstnanci veřejní: I. Ustanovení § 8 odst. 1 písm. c) a odst. 6 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. o úsporných opatřeních personálních jsou kryta zákonem. — II. Za výdělečné povolání ve smyslu cit. ustanovení sluší pokládati konání prací za úplatu ve služebním poměru nebo činnost v samostatném podniku nebo zaměstnání směřujícím na zisk, ve kterém vlastní práce a činnost podnikatele sama, třebas i s použitím kapitálu, je hlavním zdrojem příjmu (zisku). — III. * Vypověditelnost služebního poměru, v němž je manželka ženatého státního zaměstnance, neodnímá jejímu výdělečnému povolání povahu »stálého« výdělečného povolání ve smyslu § 8 odst. 1 lit. c) vlád. nař. č. 252/1933 Sb. o úsporných opatřeních personálních.
(Nález z 4. ledna 1937 č. 23413/34.)
Prejudikatura: ad I. Boh. A 12405/36, ad II. Boh. A 6088/26, 12129/35.
Věc: Karel F. v Trenčíně proti rozh. min. nár. obrany z 30. června 1934 o snížení činovného.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 28. února 1934 oznámilo doplňovací okr. velitelství v Trenčíně st-li, rotmistru evid. doplňovacího okr. velitelství, že podle jím předloženého prohlášení z 22. února 1934 má jeho manželka stálé výdělečné povolání u firmy T.-F. v Trenčíně, výdělečný její příjem činí 142 Kč 50 h týdně, tudíž ročně více než 6300 Kč. Podle ustanovení § 8 odst. 1 c) vlád. nař. č. 252/1933 Sb. snižuje se proto st-li počínajíc 1. lednem 1934 činovné o 40%, t. j. o částku 926 Kč 40 h ročně. Toto snížení platí na dobu, po kterou trvá předpoklad pro snížení činovného. Doplňovací okr. velitelství v Trenčíně výměrem z 12. května 1934 nevyhovělo st-lovým námitkám. Proti tomuto zamítavému výroku vznesl st-l odvolání, jež min. nár. obrany nař. rozhodnutím zamítlo, vyslovivši, že výdělečné zaměstnání st-lovy manželky je soustavné, příjem z něho plynoucí není příležitostný, nýbrž stálý ve smyslu vysvětlivek k § 8 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. Jsou tedy dány předpoklady pro snížení činovného podle odst. c) § 8, neboť cit. vlád. nař. nepřihlíží, k jakému účelu je příjmu z výdělečného zaměstnání plynoucího použito, a základní podmínky, t. j. výdělečné zaměstnání a z něho plynoucí minimální příjem, neváže na jiná omezení.
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami: — — —
Předpis § 8 odst. 1 písm. c) vlád. nař. č. 252/1933 Sb., podle něhož žal. úřad judikoval, stanoví, že »činovné snižuje se o 40% .... c) ženatému státnímu zaměstnanci (provdané státní zaměstnankyni), jehož (jejíž) manželka (manžel) je veřejnou zaměstnankyní (veřejným zaměstnancem) nebo má stálé výdělečné povolání«. V odst. 6 téhož paragrafu pak vysloveno, že ustanovení cit. odstavce 1 platí jen tehdy, jestliže služné (plat jemu odpovídající), po případě výdělečný příjem u každého z obou manželů převyšuje roční částku 6300 Kč. Že by tato ustanovení s hlediska materiálně-právního obsahu svého vybočovala z mezí zákonů, na jichž základě byla vydána, nelze uznati.
Vlád. nař. č. 252/1933 Sb. o úsporných opatřeních personálních bylo vydáno, jak v úvodu svém praví »podle § 1 zákona z 9. června 1933 č. 95 Sb. o mimořádné moci nařizovací, prodloužené zákonem z 15. listopadu 1933 č. 206 Sb.« Ustanovením § 1 zákona č. 95/1933 Sb. »zmocňuje se vláda, aby po dobu mimořádných poměrů hospodářských domácích i zahraničních, nejdéle však do 15. listopadu 1933, nařízením upravila celní sazebník republiky Československé a — pokud k tomu není zapotřebí zvláštního zákona podle předpisů ústavní listiny nebo se nejedná o zákonnou úpravu československé měny — činila opatření pro přiměřenou úpravu cen a výrobních a odbytových poměrů v průmyslu, živnostech a zemědělství, jakož i pro zachování rovnováhy v hospodářství státním, státních nebo státem spravovaných podniků ...«. Čl. 1 zákona č. 206/1933 Sb. byla doba této mimořádné moci nařizovací, stanovená v § 1 zákona č. 95/1933 Sb., prodloužena do 30. června 1934. Že vlád. nař. č. 252/1933 Sb. dlužno zařaditi mezi ona opatření, k nimž byla vláda zmocněna cit. ustanovením § 1 zákona č. 95/1933 Sb. za účelem zachování rovnováhy v hospodářství státním a v hospodářství ostatních tam uvedených útvarů, a že mohla pouhým vlád. nař. podle cit. zákonů vydaných při úpravě platových poměrů státních zaměstnanců (s výjimkou soudců) měniti i dosavadní zákony, dovodil nss již ve svých nálezech Boh. A 12388/36 a Boh. A 12405/36. Na názorech tam vyslovených setrvává nss i v případě st-lově a odkazuje podle § 44 jedn. řádu na bližší jejich odůvodnění. Že by pak úprava, o kterou se jedná v daném případě, spadala do oboru, jehož se týká výhrada zmíněná v § 1 zákona č. 95/1933 Sb. (»pokud k tomu není třeba zvláštního zákona podle předpisů ústavní listiny«), stížnost sama netvrdí. Je tedy ustanovení § 8 odst. 1 lit. c) a odst. 6 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. kryto zákonem a tvoří platnou normu, o kterou se mohl žal. úřad v nař. rozhodnutí opříti. Je proto výtka jeho nezákonnosti bezdůvodnou.
Stížnost vytýká však ještě dále, že třeba bylo vlád. nař. č. 252/1933 Sb. ve shodě se zákonem, je nař. rozhodnutí s ním v rozporu, protože u st-le nejsou skutkové předpoklady § 8 odst. 1 lit. c) splněny. Příjem manželky st-lovy neplyne prý z výdělečného zaměstnání směřujícího k ukojení potřeb vlastních nebo členů její rodiny (manžela) ve smyslu intence cit. předpisu, nýbrž slouží jen k splnění zákonné povinnosti manželčiny vůči jejím rodičům (matce). Matka její není však členem rodiny a proto zmíněné ustanovení nemůže na daný případ dopadati. Mimo to není prý zaměstnání manželčino stálým, poněvadž nemá je stále zaručeno a může býti kdykoli vypověděna. Ježto prý rozhodující úřady nezavedly v tomto směru žádného šetření, trpí řízení také vadností. Ani těmto výtkám nebylo lze dáti za pravdu. Jak ze znění shora cit. ustanovení § 8 odst. 1 lit. c) a odst. 6 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. zřejmo, je skutkovým předpokladem snížení činovného v případě tam naznačeném, že státní zaměstnanec
1. je ženat,
2. že manželka jeho je veřejnou zaměstnankyní nebo má povolání stálé a výdělečné, a že
3. příjem (služné, po případě výdělečný příjem) každého z obou manželů převyšuje ročně 6300 Kč.
Které povolání je považovati za výdělečné, vlád. nař. samo nestanoví a dlužno proto zato míti, že používá slova toho v obecném jeho významu. Má tedy na zřeteli takové práce konané za úplatu v poměru služebním nebo činnost v samostatném podniku nebo zaměstnání směřujícím na zisk, ve kterém vlastní práce a činnost podnikatele sama, třeba i za použití kapitálu, je hlavním zdrojem příjmu (zisku) (srov. nálezy Boh. A 6088/26 a 12129/35). Účel, k jakému má sloužiti docílený čistý výdělek (zisk), je při tom zcela nerozhodný a nečiní žádného rozdílu, má-li ho býti použito k ukojení potřeb zaměstnance sama nebo jeho domácnosti či členů jeho rodiny nebo k splnění jiného účelu.
Nepopírá-li st-l, že manželka jeho má ze svého zaměstnání u firmy T.-F. v Trenčíně čistý příjem přesahující 6300 Kč ročně, pak nepozbývá toto její povolání podle toho, co bylo uvedeno, povahy povolání výdělečného proto, že výdělek z něho plynoucí musí vynaložiti k splnění své zákonné alimentační povinnosti vůči své chorobné, nemajetné a práce zcela neschopné matce, a právem je žal. úřad za takové hodnotil. Správnost jeho postupu odůvodněna tím více, přihlédne-li se jednak k úsporné tendenci jednotlivých ustanovení vlád. nař. č. 252/1933 Sb., jednak k úmyslu zákonodárcovu omeziti předpisem § 8 odst. 1 lit. c) dvojí příjem manželů, z nichž jeden je státním zaměstnancem, a tak nepřímo zabrániti nebo ztížiti, aby manželé dvojím příjmem neubírali možnosti zaměstnání osobám, které nemají žádného životního zabezpečení.
V příčině dalšího zákonného znaku povolání manželky st-lovy ve smyslu § 8 odst. 1 lit. c) vlád. nař. č. 252/1933 Sb., t. j. že jde o povolání stálé, opřel žal. úřad svůj úsudek o potvrzení firmy T.-F. v Trenčíně z 22. března 1934, které st-l sám ve správním řízení předložil, že je totiž manželka st-lova u této firmy zaměstnána od roku 1918, takže jde o zaměstnání soustavné s příjmem nikoli jen příležitostným.
Stížnost správnost těchto skutečností nepopírá, ale má zato, že přes to nelze zaměstnání její považovati za stálé proto, že není jí stále zaručeno a že může býti kdykoliv vypovězena.
Leč pro svůj názor, že by jen takové povolání bylo lze považovati po rozumu cit. ustanovení za stálé, které je nevypověditelné a tedy definitivní, není v onom nařízení žádné opory, naopak tendence zákona svědčí pro výklad co nejširší (srovn. nález Boh. A 12129/35). V tomto smyslu pak má znak stálosti nejen povolání, které se vyznačuje trvalou činností s určitým pevným pravidelným příjmem, nýbrž i povolání, které poskytuje možnost činnosti a výdělku třeba v časových obdobích nestejně přerušovaných, ale přes to s jistou pravidelností se opakujících tak, že nelze ji považovati za pouhou činnost příležitostnou. Záleží tedy na faktické povaze činnosti, nikoli na právním podkladu, podle kterého se činnost posuzuje. Že by v tomto smyslu nebylo povolání manželky st-lovy stálým, stížnost netvrdí. Je proto výtka nezákonnosti i v tomto směru lichou.
Za tohoto stavu věci neměl však žal. úřad žádného důvodu, aby prováděl nějaká další šetření, zvláště když st-l ve správním řízení žádného nenavrhoval. Nemůže proto o nějaké vadě řízení býti řeči.

Citace:

č. 12711. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 153-156.