NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2609.

Návrh žalobce na odstoupení spisů příslušnému soudu (§ 261 odstavec šestý c. ř. s.) jest neřípustným, vzal-li soud sám od sebe na přetřes otázku příslušnosti. Vznesl-li nicméně žalobce návrh na odstoupení a soud mu vyhověl, má žalovaný právo stížnosti.
(Rozh. ze dne 9. května 1923, R II 123/23.)
Zemský soud v Brně prohlásil se sám od sebe věcně nepříslušným k řízení o žalobě, a odmítl žalobu, načež žalobce navrhl, by spisy byly postoupeny okresnímu soudu v 1., kterémužto návrhu zemský soud vyhověl. Rekursní soud zrušil usnesení ve výroku o odstoupení spisů. Důvody: Co se týče výroku o postoupení spisů okresnímu soudu v I. po právoplatnosti usnesení, jest výrok ten pochybeným, neboť jen, namítá-li žalovaný nepříslušnost, může žalobce navrhnouti, by soud pro případ, že by námitce bylo dáno místo, postoupil žalobu soudu, žalobcem uvedenému. Vyhoví-li soudce takovémuto návrhu a spojí-li usnesení o nepříslušnosti s výrokem o postoupení spisů soudu, žalobcem pojmenovanému, není ovšem proti takovémuto usnesení opravného prostředku, leč by šlo o rozhodnutí o nákladech sporu o příslušnost (§ 261 c. ř. s.). O takovýto případ však zde nejde, neboť v tomto sporu soud z moci úřední shledal svou nepříslušnost a proto bylo jeho povinností, postupovati dle §u 43 j. n., dle něhož soud dovolaný, pokládá-li se býti nepříslušným pro nepříslušnost, ani dohodou stran nezhojitelnou má žalobu prostě odmítnouti. Návrh žalobcův na postoupení spisu okresnímu soudu v 1. byl zde tedy naprosto nepřípustným a, když mu bylo prvým soudem vyhověno, jest rekurs proti tomu podaný nejen přípustným, ale i odůvodněným.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu žalobce.
Důvody:
Pokud dovolací stěžovatel napadá usnesení rekursního soudu z té příčiny, že usnesení prvé stolice, jímž bylo prohlášeno, že budou spisy po právní moci usnesení odstoupeny okresnímu soudu v 1., bylo zrušeno, nelze jeho názoru sdíleti. Přehlížíť úplně, že z toho, že dle novelisovaného §u 261 c. ř. s. byl rekurs do usnesení, jímž bylo námitce nepříslušnosti žalovaného vyhověno a usneseno, žalobu žalující stranou jmenovanému soudu odstoupiti, omezen výlučně na náklady tohoto 22
sporu, nelze dovozovati, že by ustanovení to platilo i v případě, kde soud bez námitky žalovaného, sám z moci úřední otázku příslušnosti vezme na přetřes a o ní rozhodne. V takovém případě naopak jest zavdána žalovanému příčina, by napadl toto usnesení, vždyť nemůže a nesmí bytí zkrácen ve svých právech návrhem žalobce na odstoupení žaloby příslušnému soudu — příčiloť by se to i zásadě rovného slyšení stran — a musí mu tedy býti právo rekursu přiznáno. Tím spíše musí mu býti přiznáno právo rekursu do usnesení o odstoupení žaloby soudu, žalující stranou označenému, byl-li návrh ten učiněn i v případě, kde se soud otázkou nepříslušnosti zabývá z moci úřední, jelikož návrh tento přísluší žalobci dle §u 261 c. ř. s. jen v případě, kde se rozhoduje o námitce nepříslušnosti a nikoli též z moci úřední. Tento případ není řešen v posledním odstavci §u 261 c. ř. s., nýbrž platí tu ustanovení §u 43 j. n. a §§ 514 a násl. c. ř. s. a dle těchto není rekurs vyloučen.

Citace:

čís. 2609. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 841-842.