NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4988.

Notáři nepřísluší rekurs do usnesení pozůstalostního soudu, jímž mu bylo jako soudnímu komisaři odňato provedení pozůstalostního řízení. Byla-li v závěti ustanovena dědicem osoba cizí, jež se k pozůstalosti přihlásila a jejíž přihláška byla na soud přijata, nelze zříditi opatrovníka zákonným dědicům, v cizozemsku se zdržujícím, kteří byli obmýšleni pouze odkazem.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1925, R I 346/25.)
Zůstavitelka povolala v závěti za dědičku osobu cizí a zanechala odkazy bratrovým dětem, bydlícím v Rumunsku. Pozůstalostní soud ustanovil dětem opatrovníka ve smyslu §§ 77 a 131 nesp. říz., jelikož počet, jména, stáří a bydliště jejich jsou neznámy a jejich bydliště jest tak vzdáleno, že není jim možno, by svá jim jako zákonným dědicům ve smyslu zákona, zejména §u 123 nesp. říz. vyhražená práva v čas vykonávati mohli, a uložil ve smyslu §u 131 nesp. říz. opatrovníku, by pátral po bydlišti dědiců a osobních shora již naznačených poměrech a výsledek pátrání do jednoho měsíce soudu oznámil. Kromě toho nevzal pozůstalostní soud na vědomí oznámení dědičky, že si projedná pozůstalost sama. Rekursní soud ku stížnosti dědičky zrušil usnesení prvého soudu, jímž byl odkazovníkům ustanoven opatrovník a změnil usnesení, jímž pozůstalostní soud nevzal na vědomí prohlášení dědičky, že si pozůstalost projedná sama, v ten rozum, že se prohlášení to bere na vědomí. V onom směru uvedl v důvodech: Dle §u 77 čís. 2 nesp. říz. má pozůstalostní soud sám od sebe zříditi opatrovníka domnělým dědicům, jichž pobyt je neznám nebo bydliště jich tak vzdáleno, že nemohou hájiti svých práv v čas; dle §u 75 odstavec druhý téhož patentu domnělými dědici jsou ti, kdož se jeví býti v tom kterém případě povoláni k posloupnosti dědické, buď ze závěti nebo ze zákona, nebo ze smlouvy dědické. V projednávaném případě přihlásila se k dědictví z posledního pořízení, odpovídajícího formelně zákonným předpisům, jediná dědička a soud přihlášku její přijal na soud. Nebylo proto zákonného důvodu zřizovati osobám, jež by snad byly dědici ze zákona, v tomto případě však dědici nejsou, dle §u 131 pat. opatrovníka, neboť dle §u 79 pat. nemá býti nikomu z účastníků v pozůstalostním řízení proti jeho vůli soudem vnucován opatrovník. Dle posledního pořízení jsou děti po bratru zůstavitelky pouze odkazovníky a o ty se soud pozůstalostní nemusí starati, leda že by byly nezletilé, v kterémžto případě má soud úředně vyrozuměti zákonné jich zástupce, by naléhali na uložení nebo pojištění odkazů (§ 76, 83, 160 nesp. pat.); vždy však má dědic před odevzdáním pozůstalosti vykázati soudu, že zpravil odkazovníky o odkazu (§ 817 obč. zák., dvor. dekret ze dne 27. června 1828, čís. 1880 a § 161 odst. 1. pat.). Že by odkazovníci byli nezletilí nebo pod ochranou soudu, nevyplývá ze spisů a bylo by ostatně věcí soudu, aby sám bez stanovení opatrovníka jednal po rozumu cit. ustanovení zákona.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs notáře, dovolacímu rekursu opatrovníka nevyhověl.
Důvody:
Dovolací rekurs notáře jest nepřípustným. Notář tím, že byl jako soudní komisař podle §u 29 nesp. říz. v doslovu čl. 12. zákona ze dne 8. června 1923, čís. 123 sb. z. a n. pověřen projednáním pozůstalosti, nenabyl ještě soukromého nároku na provedení svěřených mu úkonů pozůstalostního řízení a nestal se účastníkem tohoto řízení. Proto (§ 9 nesp. říz.) nedostává se mu oprávnění ke stížnosti do usnesení rekursního soudu ať již proto, že mu provedení pozůstalostního řízení jako soudnímu komisaři bylo odňato, nebo proto, že zřízení opatrovníka pro dědice bylo, jako v tomto případě, rekursním soudem zrušeno. Jako nepřípustný musil býti rekurs notáře odmítnut.
Co se týče rekursu opatrovníka ustanoveného pro děti po zemřelém bratru zůstavitelčině, proti zrušení tohoto opatrovnictví, není rekurs opodstatněn. Rekursní soud zcela správně vzhledem k tomu, že jest zde formálně bezvadná poslední vůle, že dědička ze závěti se k dědictví přihlásila a její přihláška že byla na soud přijata, zaujal stanovisko, že děti po bratru zůstavitelčině, i kdyby jako zákonní dědici přicházeli v úvahu, nejsou domnělými dědici podle §u 75 nesp. říz., s nimiž podle téhož §u jest pozůstalostní řízení provésti, a protože podle §u 77 čís. 2 nesp. říz. jest z úřední povinnosti zříditi opatrovníka pro neznámé nebo vzdálené domnělé dědice, podle §u 79 nesp. říz. pak kromě případů v zákoně uvedených pro dědice opatrovníka zřizovati jest nepřípustno, právem rekursní soud opatrovnictví pro děti bratra zůstavitelčina, ježto není pro ně zákonných předpokladů, zrušil. Umožnění přezkumu pravosti a platnosti závěti dědicům ze zákona, jichž bydliště jest příliš vzdáleno, není podle zákona ještě důvodem, aby byl těmto dědicům zřízen opatrovník. Bylo tudíž rekurs opatrovníkův zamítnouti.

Citace:

č. 4988. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 843-845.