Čís. 4255.

Exekuce na základě říšskoněmeckých exekučních titulů.
Povolení takovéto exekuce nepředchází v tuzemsku delibační řízení, předepsané právem říšskoněmeckým. Výkaz o doručení obsílky (opatření spor zahajujícího) do vlastních rukou povinného (osoby zmocněné jím povšechně k přijímání žalob), musí býti písemně předložen. Nestačí výrok exekučního titulu, že se tak stalo.
Doložkou na rozsudku, že jest právoplatným, není vyhověno předpisu §u 80 čís. 3 ex. ř.
(Rozh. ze dne 14. října 1924, R I 836/24.)
Na základě rozsudku pro zmeškání vyneseného zemským soudem v Berlíně, povolena byla prvým soudem vymáhajícímu věřiteli (berlínskému obchodníku) proti tuzemskému dlužníku exekuce. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Povolení exekuce na základě cizozemských exekučních titulů děje se dle §u 82 ex. ř. bez každého dalšího řízení pouze po prozkoumání na základě po ruce jsoucího materiálu spisového, jsou-li splněny předpoklady §§ 79—80 ex. ř. Je-li exekuční žádání dle listin po ruce jsoucích odůvodněno, jest povoliti exekuci bez zavedení každého dalšího řízení. Především vyhledává se dle §u 79 ex. ř., by byla zaručena vzájemnost státními úmluvami neb vyhláškami vlády, uveřejněnými v říšském zákoníku (nyní ve sbírce zákonů a nařízení). To se stalo smlouvou mezi republikou Československou a říší Německou o ochraně právní a o právní pomoci ve věcech občanských (čís. 130 sb. z. a n. z r. 1924, vládní vyhláška ze dne 25. června 1924 pod čís. 131 sb. z. a n.), která nabyla platnosti dnem 28. června 1924 a dle ní posuzovati dlužno přípustnost exekuce na základě exekučních titulů i před působnosti její vzešlých, poněvadž to smlouvou tou není vyloučeno. Tato vzájemnost není odvislou od řízení, jehož cizí stát za účelem připuštění exekuce na základě cizozemského titulu používá; stačí naopak k založení vzájemnosti jen, když se exekuce v cizím státě připouští. Proto je zcela bezvýznamno, že v říši Německé na základě rozsudku mimo obvod Německa vyneseného exekuce jen tehdy povolena býti může, byla-li na základě delibačního řízení v říši německé provedeného exekuce prohlášena za přípustnou rozsudkem o vykonatelnosti (§§ 722, 723 a 328 něm. civil. řádu), neboť v čsl. státě řízení delibační zákonodárcem zavedeno nebylo, aby se započetí exekuce a nabytí priority exekučního práva zástavního nezdržovalo. Návrhu exekučnímu přiložený titul exekuční — kontumační rozsudek zemského soudu v Berlíně ze dne 17. května 1924 — opatřen je doložkou vykonatelnosti (pravomoci) a je v něm potvrzeno, že žalovanému (straně povinné) žaloba dne 14. března 1924 doručena byla. Tím jsou vykázány náležitosti §u 80 čís. 2 a 3 ex. ř. Že by ostatní náležitosti §u 80 čís. 1 a v §u 81 čís. 1—4 ex. ř. splněny nebyly, z titulu exekučního nijak se nepodává a, poněvadž zkoumání soudu, exekuci povolujícího dle toho, co shora řečeno, nad přiložený listinný materiál jíti nemá, musí straně povinné, má-li za to, že jsou zde nějaké nedostatky, které by ve smyslu §§ 80 a 81 ex. ř. povolení exekuce bránily, ponecháno býti, by své případné námitky uplatňovala ve smyslu §u 83 ex. ř. odporem proti povolení exekuce, což též současně s podaným rekursem také učinila.
Nejvyšší soud exekuční návrh zamítl. Důvody:
Názor stěžovatelův, že k povolení exekuce bylo třeba provésti řízení delibační, jak je tomu v Německu, sdíleti nelze a zásada vzájemnosti, které v těchto věcech šetřiti jest, nevyžaduje, že se povolení exekuce státi smí jen na základě téhož neb obdobného řízení, které druhý stát v těchto případech zachovává. V té příčině lze poukázati na důvody napadeného usnesení, jež vývody rekursu vyvráceny nejsou. Rekursu přiznati jest však úspěchu proto, že nejsou náležitě vykázány podmínky §u 80 čís. 2 a 3 odstavec druhý a třetí ex. ř. Dle §u 80 ex. ř. v souvislosti s vyhláškou československé vlády ze dne 25. června 1924, čís. 131 sb. z. a n. připojené ku smlouvě mezi Československou republikou a Německem o ochraně právní a právní pomoci ve věcech občanských, vyhlášené pod čís. 130 sb. z. a n. z r. 1924, může býti návrhu na exekuci, opírajícímu se o výrok německého soudu, vyhověno toliko tentokráte: 1. odstavec prvý nepřichází v úvahu, 2. když dle nyní změněného a předpisu §u 328 něm. civ. řádu soudního přizpůsobeného odstavce druhého cit. §u žalovaný, který podlehl, jest československým státním příslušníkem a, nevstoupil-li do sporu, když mu obsílka neb opatření, jímž byl spor zahájen, doručena byla buď osobně ve státě procesního soudu nebo v cestě právní pomoci se strany Československého státu, 3. když nález, dle předloženého o tom vysvědčení cizozemského soudního nebo jinakého úřadu není dle práva pro úřad tento platného již podroben opravnému prostředku, který by vykonatelnost stavěl. K odstavci druhému nyní požadovaný způsob doručení místo dřívější náležitosti doručení »k vlastním rukám« odpovídá předpisu §u 105 c. ř. s. o doručování žalob, jímž se stanoví, že žaloby doručiti jest do vlastních rukou žalovaného anebo k rukám zástupce ku přijímání žalob zmocněného (t. zv. generálního zmocněnce). Výkaz o takovémto doručení musí býti při podání návrhu přiložen, kteréžto náležitosti však vyhověno není. V důvodech cizozemského rozsudku, tvořícího exekuční titul, jest sice uvedeno, že žalovaný prokázal, že žaloba byla nynější straně povinné dne 14. března 1924 doručena, leč tento rozsudečný údaj nemůže nahraditi úředního výkazu, ježto z něho nelze spolehlivě poznati, stalo-li se doručení způsobem v zákoně vyhledávaným. V tomto případě padá tento nedostatek tím spíše na váhu, ježto vymáhající strana sama ve svém vyjádření o odporu uvádí, že žaloba byla doručena dne 31. března 1924 do rukou vykázaného plnomocníka strany povinné, aniž je vykázáno, že tento zástupce jest generálně zmocněn ku přijímání žalob pro ni. Cizozemský rozsudek neobsahuje dále úředního vysvědčení po rozumu §u 80 čís. 3 ex. ř., neboť doložka, že jest rozsudek »právoplatným« a že se jeho vyhotovení vydává za účelem vnuceného vykonání, nevyhovuje přísně formelní náležitosti §u 80 čís. 3 ex. ř.

Citace:

č. 4255. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 416-418.