NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4242.

Obecní notáři (Slovensko): I. * § 4, posl. odst. vl. nař. ze 4. června 1920 č. 383 Sb. (o obecních a obvodních notářích na Slovensku) nezakládá právního nároku na ponechání ve službě ani když bylo vyhověno všem podmínkám tam stanoveným. — II. Služební poměr státního úředníka prozatímně ustanoveného může úřad rozvázati kdykoliv podle své volné ničím neomezené úvahy. — III. O pensionování ob. notářů podle § 7 zák. č. 211/1920 rozhoduje na Slovensku za platnosti vl. nař. č. 310/1922 s konečnou platností župní úřad.
(Nález ze dne 17. prosince 1924 č. 22388).
Věc: Benjamín S. ve V. proti rozhodnutí župního úřadu v Bratislavě o sproštění služby a přeložení do výslužby a proti usnesení vlády republiky československé o zrušení služebního poměru.
Výrok: Stížnosti se zamítají dílem jako nepřípustné, dílem jako bezdůvodné.
Důvody: Usnesením vlády z 11. února 1921 jmenován byl st-l v systemisovaném stavu obecních a obvodních notářů s platností od 1. srpna 1920 do VIII. hodn. třídy 1. stupně plat. prozatímně s výhradou, že bude definitivně jmenován, prokáže-li do 31. prosince 1921 zkouškou znalost jazyka státního.
Ježto dle zprávy župana župy bratislavské z 11. ledna 1923 st-l řečené podmínce nevyhověl, byl jeho proz. služ. poměr k návrhu min. pro správu Slov. podle § 10 služ. pragm. zrušen usnesením vlády z 2. března 1923.
Usnesení toto sdělilo presidium min. vnitra ministru pro Slov. a tento výnosem z 22. března 1923 župnímu úřadu v Bratislavě s příkazem, aby o tom st-le dle § 10 služ. pragm. uvědomil, jej po uplynutí jednoho měsíce, čítaje od uvědomění, ze služby propustil a jeho pensionování podle uh. systému ve smyslu § 7 zák. z 22. března 1920 č. 211 Sb. zařídil. — — —
Župní úřad v Bratislavě rozhodnutím nyní naříkaným z 23. ledna 1924 intimoval st-li výnos o zrušení jeho prozatímního služ. poměru a dodal k tomu: »Zrušení Vašeho služ. poměru a Vaše sproštění dnem 31. května 1923 zůstává i nadále v platnosti«, když byl před tím rozhodnutím z 18. června 1923 napadeným další stížností — vyslovil, že se st-l ve smyslu nař. min. pro Slov. propouští koncem května 1923 ze služby státní a že se nařizuje jeho pensionování od uvedené doby počínaje dle župního statutu pensijního XXX/3, vyměřiv zároveň st-li přísl. zaopatřovací požitky 88 procenty jeho posledního do 31. července 1920 částkou 3200 K ročně požívaného platu.
O stížnostech do rozhodnutí těchto podaných uvážil nss toto:
I. — — —
II. Proti rozhodnutí vlády z 2. března 1923, jímž byl prozatímní poměr st-lův zrušen, uplatňuje stížnost námitku nezákonnosti z těchto důvodů:
Jmenování st-le sluší považovati za definitivní, poněvadž jmenovací dekret obsahuje všecky náležitosti jmenování definitivního, když stanoví, že pro služ. poměr st-lův platí ustanovení služ. pragmatiky a že o započtení let pro vyměření pensijních požitků bude zvláště rozhodnuto, a když přiznává st-li požitky VIII. hodn. třídy I. plat. stupně. Třeba si st-l neosvojil znalost slovenského jazyka dokonale, přece vedl korespondenci s úřady po slovensku a jeho úřadování bylo i jinak bezvadné, takže vyhověl nejen podmínce v dekretu stanovené, nýbrž i ostatním podmínkám v § 4, posl. odst. vlád. nař. ze 4. června 1920 č. 383 Sb.
Bohuslav, Nálezy správní VI. 146 uvedeným; nebylo tedy důvodu ke zrušení jeho služ. poměru. Ustanovení § 10 služ. pragm. nelze na st-le použíti, neboť prozatímní službou po rozumu § 10 může býti jen služba nově přijatého úředníka, nikoli však služba převzatého úředníka, který již po více desetiletí jako notář sloužil.
Námitky tyto nemohl nss uznati důvodnými.
St-lovo jmenování stalo se usnesením vlády z 11. února 1921 resp. jmenovacím dekretem z 1. března 1921 výslovně jako prozatímní resp. dočasné a poněvadž se ustanovení služ. pragmatiky vztahují i na jmenování prozatímní (§ 10 zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z.), nelze právem považovati jmenování to za definitivní.
Nárok na plat přiměřený jeho hodnostnímu postavení má pak dle ustanovení § 45, odst. 2. služ. pragm. i úředník prozatímně ustanovený, kdežto rozhodnutí o započtení st-lových služ. let pro vyměření pensijních požitků bylo odsunuto právě proto, že st-l byl jmenován jen prozatímně a že započtení to má význam jen pro státního úředníka definitivního, který jedině má nárok na výslužné (argum. § 61, odst. 2. služ. pragm.).
Vztahují-li se však, jak stížnost nepopírá a jak jde i z obsahu jmenovacího dekretu i z ustanovení § 3 zák. z 22. března 1920 č. 211 Sb., na st-lův služební poměr předpisy cit. služ. pragmatiky, a je-li poměr ten prozatímní, pak jest jej posuzovati právě dle § 10 služ. pragm., který dle nadpisu jedná o »prozatímní službě« a který stanoví, že služ. poměr úředníka ustanoveného s výhradou odvolání může býti kdykoliv zrušen, a dle § 36 téhož zák., jenž stanoví, že prozatímním ustanovením, není-li v dekretu nic jiného stanoveno, nezakládá se nárok na definitivní ustanovení nebo na ponechání v prozatímním ustanovení. To znamená, že zrušení prozatímního služ. poměru může úřad vysloviti kdykoli dle své volné a ničím neomezené úvahy.
Ježto st-l byl jmenován prozatímně a to bez obmezení časového, mohlo tedy toto provisorium býti dle § 10 služ. prag. zrušeno kdykoli, i v tom případě, že si st-l osvojil plnou znalost státního jazyka a že i jinak vyhověl všem podmínkám v § 4, posl. odst. cit. nař. č. 383 uvedeným.
Míní-li stížnost, dovolávajíc se tohoto § 4, že ten, kdo podmínkám v něm uvedeným vyhoví, získává nárok na ponechání ve službě a nárok na def. ustanovení, jest na omylu. Nároku takového nezakládá ani zák. z 22. března 1920 č. 211 Sb., k jehož provedení bylo cit. vl. nař. vydáno, ani § 4, odst. 3 tohoto nař. č. 383/1920, jenž vyslovil pouze zásadu a směrnice, kterých jest při rozhodování o podaných žádostech šetřiti, jenž však nestanovil určitých a přesných podmínek, za nichž by úřad žádosti vyhověti musil, a jenž tedy ničeho nezměnil a nemohl změniti na tom, že podle zákona jest ustanovení ve službě přenecháno úvaze příslušného orgánu. I tenkráte, když jsou splněny všechny podmínky a náležitosti zák. a vl. nař. stanovené a předpokládané, záleží od úvahy úřadu, zda toho kterého žadatele trvale ustanoví anebo dle § 7 cit. zák. na odpočinek přeloží.
Rovněž mylným jest i náhled stížnosti, že na st-le nelze § 10 služ. pragm. použíti proto, že jako notář dlouhou dobu již slouživší není úředníkem nově ustanoveným, — neboť st-lova notářská služba dřívější nebyla čsl. službou státní, nýbrž službou autonomní, takže svým jmenováním z 11. února 1921 byl st-l nově přijat za prozatímního čsl. státního úředníka.
Pokud se konečně snaží stížnost dovoditi z ustanovení § 15 zák. č. 211/1920, že se služ. poměr st-lův stal definitivním tím, že st-l byl po uplynutí jednoho roku ponechán ve službě, aniž bylo jeho prov. jmenování jako takové prodlouženo, odkazuje se na nál. z 4. září 1924 č. 15150/24, jímž byl tento náhled jako mylný vyvrácen.
Poněvadž se st-l, jak uvedeno, definitivním státním úředníkem čsl. nestal, nemá nároku na zaopatřovací požitky ve výměře platné pro úředníky tyto i nelze shledati nezákonnost v tom, že mu požitky zaopatřovací byly vyměřeny dle systému uherského ve smyslu § 7 zák. č. 211/1920.
III. Neprávem namítá stížnost, že rozhodnutí župního úřadu, jímž byly st-li poukázány zaopatřovací požitky podle předpisů uherských, jest nezákonným pro nepříslušnost župního úřadu.
O pensionování obvodních notářů rozhodoval zajisté dle předpisů uherských jako jediná instance admin. výbor župní, ale po rozpuštění těchto výborů nenastoupil na jejich místo župan, jak míní stížnost, opírajíc se mylně o ustanovení § 3 vlád. nař. z 26. října 1922 č. 310 Sb. Dle tohoto ustanovení vykonává župan prozatím práva příslušející nově ustanoveným, ale dosud nezřízeným župním výborům, nikoli však práva příslušející bývalým adm. výborům. Tato práva vykonávají dle ustanovení § 6, odst. 1. lit. b) zák. z 29. února 1920 č. 126 Sb. na Slovensku definitivně župní úřady. — —
Je-li však výrok župního úřadu o pensionování st-le konečným rozhodnutím ve smyslu § 5 zák. o ss, nelze totéž říci o dalším jeho výroku, jímž se st-l propouští z prozatímní státní služby dnem 31. května 1923.
Tento výrok zakládá se jedině na ustanovení § 10 cit. služ. pragmatiky, není tedy rozhodnutím konečným ve smyslu § 5 zák. o ss, poněvadž jest naříkatelným před nadřízeným ministerstvem. Stížnost proti tomuto výroku jest tedy rovněž nepřípustná.

Citace:

č. 4242. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1044-1047.