NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12724.

Pojišťovací právo: * Nesráží-li zaměstnavatel podle § 41 zák. čl. XIX:1907 část pojistného připadající na zaměstnance z jeho platu, je tuto částku jako vedlejší požitek zaměstnancův při stanovení mzdové třídy započísti do jeho průměrné denní mzdy ve smyslu § 7 min. nař. č. 4790/1917.
(Nález z 15. ledna 1937 č. 17328/35.) — Č. 12724 —
Prejudikatura: Boh. A 9997/32, 10283/33.
Věc: Firma »Grenzbote, nakladateľská komanditná spoločnosť Engyeli a Co.« v Bratislavě proti rozh. zem. úřadu v Praze z 28. května 1934 o nem. pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovil zem. úřad v Praze, že zaměstnance stěžující si firmy na Slovensku pojištěné u První pražské nem. pojišťovny obchodních a soukromých zaměstnanců v Praze po dobu od 1. ledna 1931 do 30. září 1932 jest zařaditi, a to Giselu U. do XIV., Irmu P. do XII., Irenu K. do XIII. a Aug. S. do X. mzdové třídy, mimo jiné důvody, které pro dnešní spor nemají významu, také z té příčiny, že pokud firma platila za tyto zaměstnance pojistné ze svého, sluší jednu jeho polovinu započísti do výdělku rozhodného pro zařadění zaměstnanců do mzdové třídy.
Nss neshledal stížnost důvodnou z těchto úvah:
Právní názor, z něhož žal. úřad v nař. rozhodnutí vycházel, označuje stížnost jako nezákonný. Namítá, že se příčí ustanovení § 11 zák. čl. XIX:1907, který v rozhodné době platil na Slovensku podle zákona č. 117/1926 Sb., a dovozuje, že podle tohoto ustanovení není přípustno započítávati pojistné do platu zaměstnance, i když zaměstnavatel platí za něho celé pojistné. Odměny a doplňky platů, které zaměstnavatel poskytl zaměstnanci dobrovolně a nikoli s nějakou podmínkou, nedají se připočísti k platu zaměstnancovu při určení výše platu rozhodného pro nem. pojištění. Podle § 41 cit. zák. článku je zaměstnavatel oprávněn sraziti si polovinu pojistného z platu zaměstnancova, není však k tomu povinen. Ani cit. zák. článek, ani dodatečné nařízení nedovolují, aby zaměstnavatelem sražená polovice mohla býti započtena do platu zaměstnancova a takto zvýšena mzdová třída. Nss nemohl však tomuto stanovisku stížnosti přisvědčiti.
Z obsahu správních spisů je zřejmo, že osoby, o jejichž zařadění do mzdových tříd v tomto sporu jde, jsou zaměstnanci podrobení pojištění podle právních předpisů o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců. Pro tyto zaměstnance zůstávají v příčině jejich nem. pojištění podle § 1 zákona č. 117/1926 Sb. v platnosti ustanovení §§ 1—10, 13., 19—28 a 41 odst. 1 zákona z 30. března 1888 č. 33 ř. z., jakož i obdobná ustanovení zák. čl. XIX:1907 a zákonů je pozměňujících a doplňujících i přes 30. červen 1926, kdežto jinak vztahují se i na tyto osoby ustanovení zákona z 9. října 1924 č. 221 Sb.
O platu a mzdě (obvyklé denní mzdě), podle jejíž výše řídí se nároky pojištěných osob na pojistné dávky, obsahují určité předpisy §§ 5, 6, 7, 9, 25, 26 zákona č. 33/1888 ř. z. O právu zaměstnavatele sraziti si ze mzdy nebo služného zaměstnance poměrnou částku příspěvku na tohoto připadající a zaměstnavatelem ze svého zapravenou obsahuje ustanovení § 36 téhož zákona. Ustanovení o stanovení mzdových tříd a srážení polovice příspěvku z platu nebo mzdy zaměstnance naň připadající, kterou zaplatil zaměstnavatel, dána jsou v obdobných ustanoveních § 11 zák. čl. XIX:1907 ve znění § 7 min. nař. č. 4790/1917 a — Č. 12724 —
v § 41 téhož zák. článku. Podle těchto ustanovení dlužno tedy dnešní spor, v němž jde o zaměstnance působící na Slovensku, posuzovati (srov. také §§ 1 a 1 a) stanov zúč. pojišťovny schválených výnosem min. soc. péče z 31. října 1930).
Ve příčině mzdových tříd ustanovuje § 7 odstavec první min. nař. č. 4790/1917, že při stanovení mzdových tříd osob uvedených v § 1 tohoto nař. a jejich průměrné denní mzdy mají se započítati všechny vedlejší požitky, zejména také ekvivalent naturálních dávek, který má býti určen ve stanovách pokladny.
Podle § 41 zák. čl. XIX:1907 příspěvky, které se mají platiti za zaměstnance podrobené pojistné povinnosti, platí zaměstnavatel a zatěžují z polovice jeho a z polovice zaměstnance, pročež zaměstnavatel může částku připadající na zaměstnance z platu nebo mzdy svého zaměstnance sraziti. Kdyby zaměstnavatel příspěvek, připadající na zaměstnance, při nejbližší výplatě následující po jeho splatnosti nesrazil, může tuto částku sraziti později jen tehdy, jestliže od dotčené výplaty neuplynul jeden měsíc nebo — dostává-li zaměstnanec svůj plat, resp. mzdu měsíčně — jestliže neuplynuly ještě dva měsíce. Podle tohoto ustanovení měli tedy výše uvedení zaměstnanci stěžující si firmy polovici nem. pojistného platiti ze svého. Neplatili ji však, poněvadž stěžující si firma jim ji z platu pravidelně nesrážela.
Jádrem sporu jest otázka, zda tuto zaměstnavatelem nesráženou polovici pojistného, připadající na zaměstnance, lze započítati do průměrné denní mzdy zaměstnancovy, rozhodné pro stanovení mzdové třídy podle § 7 cit. min. nař. Otázku tuto dlužno po názoru nss zodpověděti kladně. Ve smyslu tohoto předpisu sluší do mzdy započísti všechny vedlejší požitky. Třeba proto zkoumati, je-li možno řečenou polovici pojistného subsumovati pod pojem vedlejšího požitku zaměstnancova. Je jasno, že nepoužije-li zaměstnavatel svého práva sraziti si při výplatě mzdy nebo později do 1, resp. 2 měsíců polovici pojistného připadající na zaměstnance a uhradí-li tuto část pojistného ze svého za zaměstnance, má z toho zaměstnanec nepochybně určitý majetkový prospěch, neboť tím nabude většího příjmu jako odměny za práce nebo služby zaměstnavateli vykonané, než by obdržel, kdyby mu zaměstnavatel z jeho mzdy nebo platu srazil část pojistného, kterou zaměstnanec je po zákonu povinen zapraviti ze svého. O nesraženou část pojistného se tedy příjem zaměstnancův zvýší. Takto obdrží zaměstnanec vedle ostatních svých smluvených pracovních nebo služebních požitků ještě další požitek v důsledku svého pracovního nebo služebního poměru k zaměstnavateli jako součást mzdy. Podle těchto úvah nutno dospěti k úsudku, že majetkový prospěch, plynoucí zaměstnanci z nesrážení naň po zákonu připadající části pojistného zaměstnavatelem z jeho mzdy, sluší kvalifikovati jako vedlejší požitek ve smyslu ustanovení § 7 min. nař. č. 4790/1917, který při stanovení mzdové třídy je započísti do průměrné denní mzdy. Při tom nemají tu právního významu skutečnosti, že zaměstnavatel nesráží pojistné zaměstnanci dobrovolně, ani že o tom strany nic neujednaly, poněvadž rozhodným momentem je toliko fakt, že zaměstnavatel část pojistného připadající na zaměstnance pravidelně nesráží. Že by se tak dálo jen nahodile, stížnost nenamítá (srovn. nálezy Boh. A 9997/32 a 10283/32).

Citace:

č. 12724. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 186-189.