NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 17192.

Veřejnou obchodní společnost jest pokládati za třetí osobu ve smyslu § 37 ex. ř., oprávněnou k žalobě o nepřípustnost zatímního opatření povoleného soukromému věřiteli veřejného společníka pro jeho soukromý dluh, byly-li jím zasaženy předměty, jež patří do jmění veřejné obchodní společnosti.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1939, R I 1529/38.)
Srov. rozh. č. 15246, 6351 Sb. n. s. Žalující veřejná obchodní společnost »L. Hermanos« v La Paz v Bolivii se domáhá žalobou výroku o nepřípustnosti prozatímních opatření, povolených žalovanému usneseními krajského soudu civilního v P. pod č. j. Ck VI 254/37-4 a 6 k zajištění nároku proti Karlu L., veřejnému společníku uvedené společnosti, na zaplacení 31250 amer. dol. s příslušenstvím, tvrdíc, že předměty dotčené uvedenými zatímními opatřeními jsou jejím vlastnictvím a že takovéto společenské jmění nemůže sloužiti zajištění pohledávek soukromých věřitelů některého společníka. Soud prvé stolice zamítl žalobu a v otázce, o niž jde v právní větě, uvedl v důvodech: Veřejná obchodní společnost není zvláštním právním podmětem, odlišným od fysických osob společníků. Jest to útvar obchodního práva, upravený předpisy směřujícími k regulaci společenského podnikání, nelze jí však přiznali samostatnou právní osobnost. Žaluje-li, nutno v podstatě pokládali za žalobce společníky samy. Podle toho není možno pokládali žalující veřejnou obchodní společnost za »třetí osobu« ve smyslu § 37 ex. ř. a již z tohoto důvodu nebylo možno vyhověli žalobě podané jménem obchodní společnosti »L. Hermanos«. Odvolací soud zrušil s výhradou právní moci napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice k dalšímu jednání a k novému rozhodnutí.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Běží o otázku, zda žalobkyně jakožto veřejná obchodní společnost, jež má za společníky bratry Efraima a Karla L., může žalobní právo uplatňovati sama a zda k tomu je způsobilá, nejsouc podle platné praxe zvláštním podmětem ani právnickou osobou, a zda proto nemůže býti »třetí osobou« ve smyslu § 37 ex. ř. Odvolací soud jí v napadeném usnesení povahu této »třetí osoby« přiznal a tomu stěžovatel odporuje. Činí tak však neprávem.
Podle zjištění je žalobkyně zapsána jako obchodní firma v rejstříku města La Paz v Bolivii a platí pro veřejnou společnost tamže předpisy čl. 225, 226, 237, 238, 266 bolivijského obchodního zákona, jež jsou v podstatě obdobné s příslušnými předpisy tuzemského obchodního zákona.
Je-li tomu tak, pak může žalobkyně jako obchodní společnost nabývati práv a vcházeti v závazky, nabývati vlastnictví a jiných věcných práv na pozemcích, před soudem žalovati a býti žalována (čl. 111 obch. zák.). Její jmění tvoří zcela samostatnou část jmění společníků, oddělenou fakticky a právně od soukromého jmění společníků (rozh. č. 4827, 6584, 8491 Sb. n. s.), a záleží ve vkladech do společnosti vložených a z jmění, jehož nabyla a nabývá z provozu obchodní živnosti (čl. 91, 111 obch. zák.), jež je vázáno pro účely společnosti a společníkům přísluší na něm jen nárok na podíl, který se objeví při zrušení společnosti podle společenské smlouvy, tak zvaný vypořádací podíl, a jen tento podíl podléhá exekuci soukromých věřitelů některého společníka za podmínek čl. 126 obch. zák. Třebaže veřejná obchodní společnost není pro obor hmotného práva samostatnou právnickou osobou, nelze jí hledíc na předpisy čl. 111 obch. zák. upříti právo uplatňovali pod společným jménem firmy žalobní právo (§ 1 c. ř. s.), jež je ve vztahu k jejímu samostatnému společenskému jmění a které bylo zásahem soukromého věřitele jednoho společníka dotčeno.
Za vylíčeného stavu věci správně pohlížel odvolací soud na žalobkyni jako na »třetí osobu« ve smyslu § 37 ex. ř. Nezáleží na tom, že společník Karel L. je ve sporu Ck VI 254/37 žalován jako dlužník, a není oprávněna stěžovatelova výtka, že by mu nynější žalobou bylo umožněno vyloučili ze zabavení polovinu obstavených strojů jemu náležejících, neboť tyto stroje jsou součástí samostatného společenského jmění, jež nutno rozlišovali od soukromého jmění společníků, a v souzeném případě vystupuje jako žalobkyně veřejná obchodní společnost a nikoli firma kupce jednotlivce, tedy by po případě mohla stěžovatelova výtka býti důvodná (rozh. č. 6351 Sb. n. s.).
Poněvadž řízení v prvé stolici zůstalo kusé pro jiný právní názor zastávaný prvým soudem, právem odvolací soud jeho rozsudek zrušil a nařídil mu, v jakém směru je nutno řízení doplniti.

Citace:

č. 17192. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 79-81.