NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2078.

Opomenutí náležitě a bezpečně uschovati granát a zajistiti jej před výbuchem (§ 335 tr. zák.). Rozkaz třetí osobě, by granát zakopala, nevyviňuje pachatele, nepostaral-li se zároveň o bezodkladné provedení rozkazu.
Neprovedení operace pro nedostatek svolení otce poraněného jest nahodilou vedlejší příčinou ve smyslu §u 134 tr. zák., s níž pachatel nemohl předem počítati, k níž však svým trestným opomenutím dal podnět.
(Rozh. ze dne 7. září 1925, Zm I 310/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chrudimi ze dne 12. března 1925, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 335 tr. zák., mimo jiné z těchto důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá stížnost, že nalézací soud posoudil nesprávně otázku objektivního i subjektivního zavinění obžalovaného, jakož í otázku příčinné spojitosti jeho opomenutí s nastalým výsledkem vůbec, a smrtí Bohumila P-у ml. zvláště. Stěžovatel má za to, že jeho trestní zodpovědnost se končila již tím, že dal spolehlivé a důvěryhodné osobě rozkaz, by granát zakopala způsobem, který uznal znalec za dostatečné opatření, by bylo zabráněno výbuchu. Dále prý nebyl povinen, o věc se starati, a zvláště nemůže prý být činěn zodpovědným za to, že třetí nepovolaná osoba proti jeho vůli provedení příkazu zmařila tím, že granát svémocně odnesla a pohodila. Zásahem této třetí osoby přerušila se příčinná spojitost mezi opomenutím obžalovaného a nastalým trestním výsledkem; za tuto cizí činnost nelze ho činiti zodpovědným již proto, že jí nemohl předvídati. Dle náhledu zmateční stížnosti posoudil první soud právně mylně také otázku přerušení spojitosti mezi opomenutím obžalovaného a smrtí Bohumila P-у ml., která prý nastala jedině pro zákaz operace se strany otcovy, tedy úmyslnou činností třetí osoby, k níž obžalovaný nedal podnětu. Zmateční stížnost jest na omylu. Trestné zavinění obžalovaného záleží dle rozsudečných zjištění v tom, že pří stěhování nábytku rodiny K-ovy, které spoluřídil, neučinil náležitého opatření pokud se týče ručního granátu, chovaného v bytě, t. j. že opomenul náležitě a bezpečně granát buď uschovati nebo zajistiti před výbuchem. Opomenutí spadá pod předpis §u 335 tr. zák. tenkráte, když obviněný buď sám jakkoli přivodil situaci, v níž nastala potřeba jeho zakročení, měl-li býti odvrácen výsledek, nebo byl-li dle svých poměrů povinen jednati. Zde je zjištěno, že obžalovaný, jemuž byla nebezpečná povaha granátu známa a jenž spoluřídil stěhování, neučinil nejprve žádného opatření ohledně granátu, čímž se stalo, že, když se měl stěhovati pokoj Oldřicha K-a, ležel granát volně v pokoji na stole, po chvíli se octl se stolkem na chodbě a během další hodiny na hromadě železa na dvoře. Obžalovaný sice nařídil Josefu S-ovi (ale teprve, když viděl, že v pokoji se dělníci granátu bojí), by granát zakopal, určiv mu místo a způsob, jak se to má státi, nepostaral se však o to, by S. provedl rozkaz ihned a bez prodlení, jak toho nebezpečná povaha věci a situace (přítomnost četných dělníků při stěhování) vyžadovala a tím se stalo, že, když S. pro granát přišel, jej v pokoji již nenalezl. Z toho je patrno, že pouhým rozkazem, byť i byl dán osobě jinak spolehlivé, nedostál obžalovaný své povinnosti, že jeho rozkaz sám o sobě nestačil, nepostaral-li se zároveň o bezodkladné jeho provedení. Tím, že granát nechal volně ležeti na stole a nařídiv jeho odstranění, spokojil se s pouhým rozkazem a nestaral se dále o věc, zavinil, že třetí nepovolaná osoba granát odnesla a pohodila na dvoře. K této činnosti třetí osoby dal obžalovaný nepochybně podnět svou nedbalostí a zodpovídá proto i za další její následky. Situace, kterou sám přivodil tím, že granát náležitě neopatřil, měla ho nyní nutně vésti k tomu, by vynaložil všecko úsilí na objevení zmizelého granátu a jeho bezpečné odstranění. Že i v této věci se choval obžalovaný nedbale, rozsudek rovněž zjišťuje. Jest tedy jeho objektivní zavinění zcela nepochybné. Ve směru subjektivním vychází z rozsudečných zjištění na jevo, že obžalovaný, věda, že jde o zbraň nebezpečnou a nejsa úplně přesvědčen o její neškodnosti, mohl snadno poznati nejen dle přirozených následků svého opomenutí, nýbrž i dle svého povolání jako bývalý důstojník, že neopatrným svým počínáním, t. j. opomenutím náležitého opatření granát může ohroziti tělesnou bezpečnost lidí.
První soud správně posoudil otázku trestného zavinění v obojím směru. K vývodům stížnosti budiž ještě podotknuto, že nejde o to, zda mohl obžalovaný předvídati, že třetí osoba odnesením granátu znemožní nebo stíží jeho bezvadné opatření, nýbrž o to, zda mohl předvídati, že svým vlastním neopatrným jednáním, které právě umožnilo, že granát se dostal do nepovolaných rukou, může ohroziti tělesnou bezpečnost lidí, a tuto otázku zodpověděl prvý soud svým výrokem o subjektivní vině kladně, vycházeje při tom ze správného výkladu zákona. Také pokud jde o otázku přerušení příčinné spojitosti trestného opomenutí obžalovaného se smrtí Bohumila P-у, nelze vytknouti napadenému rozsudku právní omyl. První soud správně posoudil věc, vysloviv, že v neprovedení operace následkem nedostatku otcova svolení dlužno spatřovati nahodilou vedlejší příčinu, s níž obviněný předem nemohl počítati, k níž však svým trestným opomenutím dal podnět.

Citace:

č. 2078. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 462-464.