Dávka z majetku. Zákon ze dne 8. dubna 1920, č. 309 s. z. n., kterým zavedena dávka z majetku a z přírůstku na majetku, jest opět jako všechny naše zákony velice nejasný a nenabyl ani větší jasnosti prováděcím, nařízením ze dne 27. července 1920, č. 463. Bylo by záhodno, kdyby kolegové naši veškeré sporné případy praktické, které se jim naskytnou, nám oznamovali.
Jedním z těchto sporných případů jest, kdo má podávati přiznání k dávce a koho stihne dávka při fideikomisární substituci. Dle našeho náhledu má přiznání podávati a dávku platiti institut tehdá, byl-li dne 1. března 1919 ještě na živu, neboť institut, jest skutečným vlastníkem, třeba obmezeným, takže naň vztahuje se ustanovení. § 19., II. odst. zák. ze dne 8. dubna 1920, čís. 309, jenž mluiví o podmínce rozvazovací, která pokládá se za ničí.
Zajímavé jest dále, kdo má podávati přiznání a platiti dávku při manželích. Dlužno předem rozeznávati, zdali manželství dne 1. ledna 1914 trvalo, čili nic. Trvalo-li a trvá-li manželský svazek, ještě 1. března 1919, podati musí přiznání manžel, jako přednosta domácnosti, za oba. Zemřel-li jeden z manželů a nebyla-li pozůstalost do 1. března 1919 odevzdána, jest podati přiznání za každého manžela zvlášť, a to i tehdá, jestliže jeden manžel po druhém dědí, což jest proto důležito, poněvadž i dávka z majetku vyměří se každému manželi, resp. pozůstalosti a manželi zvláště a následkem toho bude jmění obou podléhati i nižší sazbě. Zemřel-li jeden z manželů po 1. březnu 1919, musí přiznání podati a dávku platiti druhý manžel sám, byl-li ustanoven sám povšechným dědicem. Není-li tomu tak a nedědí-li druhý manžel, jest sice jisto, že dávku z majetku musí platiti přednosta domácnosti z celého jmění obou manželů a přiznání k dávce musí podati manžel přednosta domácnosti, resp. zemřel-li po 1. březnu 1919 jeho dědicové; zůstává ale velice spor.no, zdali v tomto případě může manžel (přednosta domácnosti) žádati náhradu dávky z majetku od dědiců zemřelé své manželky, po případě, zda mohou dědicové zemřelého manžela (přednosty domácnosti) žádati náhrady dávky z majetku od jeho vdovy a jak se tato dávka má vypočísti, jestliže jmění manželovo jest jiné, nežli manželčino. Tu nejasnost zákona povede k četným velikým sporům. Bylo-li manželství uzavřeno po 1. lednu 1914, dlužno podati přiznání za každého manžela zvláště a každého manžela zvláště stihne povinnost platební.
Velice zajímavé jest toto ustanovení § 31. zák. ze dne 8. dubna 1920 čís. 309, dle něhož, jsou-li ve jmění zahrnuty akcie, nebo podíly na podnicích právnické osoby podrobených dávce z majetku, zkrátí se k žádosti dávka z majetku vyměřená o kvótu vypadající poměrně na tuto část jmění. Ustanovení to jest proto zajímavé, že zatížení právnické osoby jest prokázati straně a podle prováděcího nařízení státi se to může osvědčením příslušného tuzemského nebo cizozemského finančního úřadu, ověřenými platebními rozkazy a podob. Všeobecný poukaz na stávající zákonodárství nepostačí. Musí tudíž strana prokázati, kolik připadlo dávky ze jmění, na jednotlivou akcii, neb podíl právnické osoby tuzemské a u právnické osoby cizozemské musí prokzati, že podléhá dávce z majetku a kolik jí bylo vyměřeno a připadá na dotyčnou akcii a podíl. Opatření tohoto průkazu jest nemyslitelná, neboť nedá se předpokládati, že by právnická osoba tuzemská (ač k tomu jest zákonem povinna), zejména však cizozemský finanční úřad na tisíce a tisíce žádostí poplatníků dal náležité vysvětlení a průkaz, neboť bylo by to tak nesmírné zatížení agendy právnické osoby i cizozemského finančního úřadu, že by to prvnější nezastala a poslednější zkrátka odepřel, neboť kdo může cizozemský finanční úřad nutiti, aby odpovídal na dotazy československých poplatníků! Tu nejlépe jest viděti, jak nepromyšleno jest prováděcí nařízení. Č.