NPD documents search: Váž. civ., 1 (1919)

Čís. 109.

Po zákonu není závady proti žádosti, by v Čechách zápisy do obchodního rejstříku staly se v jazyku českém i německém a, by zejména dosavadní jednojazyčné zápisy byly dodatečné provedeny též v druhém jazyku.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1919, R I 110/19.)
Žádosti firmy A, by zápisy, v obchodním rejstříku při této firmě jazykem německým již provedené, staly se nyní též. jazykem českým, rejstříkový soud (obchodní soud v Praze) nevyhověl, vycházeje z těchto u vah: § 10 nař. min. vnitra a spravedlnosti ze dne 19. dubna 1880 č. 14 z. z., jež dosud zrušeno nebylo, předpisuje, že zápisy do obchodního rejstříku vykonati se mají v řeči ústní neb písemné opovědi, pokud se týče usnesení o ní vydaného. Zápisy tyto, vyjma zápisy, znění firmy se týkající, mají se ale díti jen v jediné řeči, ve které usnesení, zápisu svědčící, vydáno bylo. V daném případě jsou veškeré sloupce, jichž opětný zápis se navrhuje, již v jazyce německém zapsány, pročež opětný jich zápis, pokud se netýká znění firmy, ať v jazyce německém, ať v jazyce českém — se jeví býti nepřípustným, ježto, nejsou ani novou změnou ani dodatkem zápisů již provedených. — Rekursní soud (vrchní zemský soud v Praze) nedal stížnosti firmy místa. Důvody: Soud rejstříkový správně se dovolává ministerského nařízení ze dne 19. dubna 1880 č. 14 ř. z., z jehož § 10, ustanovujícího, že zápisy do knih pozemkových a do obchodního rejstříku díti se mají v jazyku podání, plyne, že zápisy tyto prováděti se mají jen v jednom jazyku zemském, což účelu rejstříku obchodního právě tak jako knih pozemkových úplně vyhovuje, Výjimku činí pouze znění firmy, jejíž zápis v různých jazycích ve smyslu výnosu ministerstva spravedlnosti ze dne 18. ledna 1883 čís. 20176 jest přípustný, ač-li ovšem v těchto různých jazycích od sebe se liší, čehož v tomto případě není.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou předchozích stolic a uložil rejstříkovému soudu, by, nehledě k důvodu, pro zamítnutí žádosti uvedenému, o ní znovu rozhodl. Účelem rejstříku obchodního jest, jisté právní skutečnosti, obchodních živností se týkající, v stálé patrnosti chovati a u veřejnost uvésti (čl. 12 až 14 obch. z., §§ 11—18 uv. z.). Tomuto účeli hoví lépe zápis v obou jazycích v zemi obvyklých nežli omezení zápisů na jediný jazyk; tak jako užívání firmy dvojjazyčné také v rejstříku obchodním zápisem obojího znění výrazu dochází. Zákonem není zakázáno zapisovati tytéž záznamy v obou řečech. Nařízení ze dne 19. dubna 1880 č. 14 z. z., řeší v § 10 pouze otázku, ve které řeči se má státi zápis do rejstříku, předpokládajíc, že nebylo žádáno o užití určitého jazyka nebo snad obou zemských jazyků, neboť neobsahuje toto ustanovení výslovného předpisu, že zápis pouze v jedné řeči musí býti proveden. Pozdější nařízení o užívání zemských jazyků v úřadech ze dne 24. února 1898 č. 16 z. z. určuje, kterého jazyka užívati mají úřady jako jazyka služebního a v § 13 stanoví, že soudy, s jejichž řečí služební se neshoduje řeč žádosti o zápis do knih veřejných a rejstříků, provésti mají zápis v řeči žádosti a připojiti mají překlad v řeči služební, k němuž též při výtazích zřetel bráti dlužno. Toto nařízení bylo nařízením ze dne 14. října 1899 č. 59 z. z. zrušeno. Z toho však nenásleduje, že mezi ustanovením § 13 nařízení z roku 1898 a § 10 nařízení z 19. dubna 1880 č. 14 z. z. byl zásadní rozpor a že obnovením stavu právního tímto posledním nařízením (z r. 1880) zavedeného stal se zápis do rejstříku ve dvou jazycích nepřípustnými Dlužno ovšem přisvědčiti, že zpravidla dostačí účelům rejstříku jediný zápis, pouze v jedné řeči vykonaný, a že též ohledy na zbytečné rozmnožování práce a nepřehlednost rejstříku, kdyby tytéž zápisy v různých řečech v různých dobách provedené obsahoval, neodporučují, aby žádostem za takové rozmnožování zápisů bylo vyhovováno. Má-li však býti zodpověděna otázka, zdali zákon zakazuje takové zápisy a bylo-li tedy zamítnutí návrhu po zákonu správné či protizákonné (§ 16 pat. z roku 1854) nezbývá nežli prohlásiti odepření žádaných zápisů v jazyku českém za protizákonné, pročež dovolacímu rekursu bylo vyhověno způsobem shora uvedeným.

Citace:

č. 109. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 231-232.