Čís. 6302.

Přechováváním »látky« ve smyslu § 19, odst. 1 zákona čís. 29/1938 Sb. z. a n. (opiový zákon) není pouhé její chování pro vlastní spotřebu držitelovu, nýbrž jen její přechovávání k jiným účelům, zejména v zájmu cizí spotřeby (v zájmu distribuce).
(Rozh. ze dne 12. prosince 1938, Zm I 898/38.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu, pokud jím byl obžalovaný podle § 259, čís. 2 tr. ř. zproštěn obžaloby pro přečin podle § 19, odst. 1 zákona č. 29/1938 Sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížností státního zastupitelství, uplatňující důvod zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř., nelze přiznati oprávnění.
Nalézací soud zjistil, že N. prodal, nejsa k tomu oprávněn, obžalovanému A. asi 14 dnů před svým zatčením (6. května 1938) kokain asi za 500 Kč, dne 5. května 1938 znovu 30 balíčků kokainu za 300 Kč a téhož dne dalších 10 balíčků kokainu a že obžalovaný použil tohoto kokainu pro svoji potřebu. V této zjištěné činnosti obžalovaného neshledal nalézací soud »přechovávání« ve smyslu § 19 zákona ze dne 27. ledna 1938, čís. 29 Sb. z. a n., s odůvodněním, že za zjištěných okolností byl obžalovaný jako pouhý poživatel jedu pouhým trpným činitelem a nevyvíjel žádnou činnost spadající pod pojem přechovávání ve smyslu § 19 uved. zák.
Naproti tomu má státní zastupitelství za to, že pojem »přechovávání« je naplněn tím, že někdo »látku« v § 1 cit. zák. uvedenou má u sebe, aniž záleží na tom, k jakému účelu ji chová. Rozhoduje prý jen, že »látka« je v dosahu faktické moci té které osoby bez ohledu na to, po jakou dobu ji chová, a že ji chová pro potřebu vlastní. Uvedený pojem nutno prý vykládati co nejšíře, neboť zákon hleděl prý postihnouti jakoukoli disposici »látkami« v § 1 uvedenými, tedy i nabytí »látek« a jejich chování za účelem vlastní potřeby.
Tento názor, podle něhož by bylo zpravidla aspoň nepřímo stíháno i požívání »látky«, kdyžtě toto požívání má za normální předpoklad (naturale negotii) její chování u poživatele, je mylný, jak vysvítá z těchto úvah: Zákon č. 29/1938 Sb. z. a n. (»opiový zákon«) je výronem mezinárodních závazků, vyplývajících pro republiku z t. zv. opiových úmluv (haagské úmluvy z r. 1912, ratifikované republikou ratifikací mírové smlouvy versailleské, ženevské úmluvy z r. 1925 a najmě opětné ženevské úmluvy z r. 1931). Veškeré tyto úmluvy, vyhlášené pod č. 159/1922, 147/1927 a 173/1933 Sb. z. a n. a vnitrostátně provedené — nehledíc k různým prováděcím nařízením — zákony č. 128/1923, 135/1928 a 29/1938 Sb. z. a n. čelí proti zneužívání omamných látek čili proti tak zhoubné neřesti toxikomanie a sledují tento cíl částečně kontrolou, částečně omezením výroby oněch »látek« a obchodu s nimi. Poslední z úmluv vpředu uvedených, která zavdala přímý podnět k zákonu č. 29/1938 Sb. z. a n., je založena najmě na zásadě, že výroba a obchod se zmíněnými »látkami« musí býti omezen výhradně jen na potřeby lékařské a vědecké, takže nebude přebytků, které by mohly přejíti do obchodu nedovoleného (viz odůvodnění vládního návrhu k zákonu č. 29/1938 Sb. z. a n., tisk 466 senátu Nár. shromáždění z r. 1937).
Zneužívání omamných látek nemá tedy býti zabráněno přímým zásahem proti spotřebitelům, nýbrž cestou nepřímou, totiž zákrokem proti osobám, od nichž si spotřebitelé zpravidla látky přímo či nepřímo opatřují. Proto podrobuje ustanovení § 1 uved. zák. — ustanovení to jaksi rázu programatického — úřednímu dozoru výrobu, zpracování (přepracování), přípravu, rozdělování, obchod, dovoz, průvoz a vývoz »látek« a nikoli jejich spotřebu. Výjimkou je jen ustanovení § 4 (v podstatě převzaté ze zákona č. 128/1923 Sb. z. a n.), podle něhož jest co do »zpracovaného opia« jakož i škvárů a veškerých zbytků opia vykouřeného zakázáno i požívání. Již z tohoto zřejmě výjimečného ustanovení plyne argumento a contrario, že zákon co do ostatních látek v § 4 nevypočtených nestíhá požívání a že tu zákon sleduje nahoře vytčený cíl jen tím, že stíhá činnost pachatelů umožňujících osobám stiženým toxikomanií opatření omamných látek za účelem jich požívání. Jako v četných jiných případech (viz Miřička, Trestní právo hmotné, str. 103, č. 10) nemá tu zákon — nehledě k výjimkám § 4 — na mysli, stíhati i osobu, k jejíž ochraně zákon směřuje.
Kdyby zákon měl u pojmu »přechovávání« na mysli i chování látky spotřebitelem za účelem vlastní potřeby, byl by zřejmě zvolil podobné vyjádření jako v § 19, odst. 2 (»Kdo ... sobě nebo jinému opatří nebo přenechá, nebo přechovává ...«). Leč tomu, že pojmem »přechovávání« v § 19, odst. 1 nemá býti zachyceno pouhé chování »látky« určené k vlastní spotřebě držitelem, nýbrž jen přechovávání »látek« k jiným účelům, najmě v zájmu cizí spotřeby čili v zájmu distribuce, nasvědčuje i úvaha, že onen pojem zřejmě není beze souvislosti s formulací předpisů §§ 7, 10, odst. 2, 11, odst. 5, 13 uved. zák., pokud se tam jen se vztahem na výrobu »látek« a na obchod s nimi, pokud se týče na užívání k účelům vědeckým, mluví též o případech, kdy dotčené osoby »látky« chovají na skladě nebo mají na skladě. Je sice pravda, že motiv záležející ve vůli pachatelově, aby »látku« požil sám, nezbavuje veškeré činnosti uvedené v § 19, odst. 1 cit. zák. trestnosti, neboť kdo, nejsa k tomu oprávněn, »látku« na př. vyrobí nebo z ciziny doveze, bude trestný bez ohledu na to, k jakému účelu tak činí, poněvadž se tím za všech okolností dotýká zájmu zákonem přímo chráněného, totiž zájmu vpředu naznačeného, aby bylo množství »látek«, jsoucí na území státu k disposici, omezeno na míru potřeby lékařské a vědecké. Že však s druhé strany není trestné pouhé přechovávání »látek« podle vůle držitelovy určených jen k vlastnímu požívání, plyne nejen z hořejších vývodů, nýbrž i ze zprávy výboru zahraničního a zdravotnického (tisk 1195 poslanecké sněmovny z roku 1937), kde se praví (str. 14), že osnova přejímá zásadu, že nešťastník postižený toxikomanií je především těžkým pacientem, jemuž nutno znemožniti přístup k »látkám« jeho vášně, a že proto trestnost neoprávněného získání »látky« s jeho strany bude především dána skutkovou povahou činu podle všeobecných ustanovení trestních. Vzhledem k tomu nemůže jíti o přechovávání ve smyslu § 19 cit. zák. u osoby, která si opatří neoprávněně omamnou látku a má ji u sebe (přechovává) výlučně za účelem vlastní spotřeby.
Ježto obžalovaný A. podle rozsudkových zjištění choval u sebe jen za účelem vlastní potřeby kokain, jejž koupil v tuzemsku od obžalovaného N., nelze podle toho, co předesláno, v činnosti obžalovaného A. spatřovati »přechovávání« omamné látky ve smyslu § 19, odst. 1 opiového zák., není proto rozsudek stižen zmatkem podle § 281, č. 9 a) tr. ř. a bylo proto zmateční stížnost státního zastupitelství podle § 288, odst. 1 tr. ř. jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

Čís. 6302. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 428-430.