NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

J 79
Čís. 1942.

Ani v řízení kárném nesmí býti použito sankce §u 199 a) tr. zák. jako prostředku k obejití zákazu §u 202 tr. ř.; i pro ně platí ustanovení §u 153 tr. ř.
Zásada §u 202 tr. ř. tu předpokládá, že se svědek cítil při výslechu subjektivně obviněným; pro posouzení, zda tomu tak, jest rozhodným úmysl, v jakém výpověď učinil; pod ustanovení §u 199 a) tr. zák. nespadá jeho křivá výpověď jen, chtěl-li jí pomoci výhradně sobě samému.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1925, Zm I 687/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 3. září 1924, pokud jím byla obžalovaná Berta L-ová podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěna z obžaloby pro zločin podle §u 197 a 199 písm. a) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění, pokud tvrdí, že výrok, sprošťující Bertu L-ovou, jest stižen zmatkem podle §u 281 čís. 9 a) tr. ř. Nalézací soud výrok ten v podstatě odůvodňuje tím, že postavení L-ové v kárném řízení proti dozorci vězňů B-ovi bylo po věcné stránce postavením osoby jednak objektivně podezřelé ze zločinu podle §u 105 tr. zák., jednak subjektivně též cítící se v tom směru vinnou a že proto nelze považovati její výpověď za svědeckou výpověď v zákonném smyslu slova. Dlužno především zdůrazniti, že jsou tu formální předpoklady pro stíhání a odsouzení obžalované pro křivé svědectví, ježto jest zjištěno, že obžalovaná věděla, že jest vyslýchána jako svědkyně, svědectví se nevzdala, ačkoliv tak mohla učiniti vzhledem k ustanovení §u 153 tr. ř., jež podle §u 119 služ. pragm. platí též pro řízení disciplinární (že v tomto směru poučena nebyla, nevadí, poněvadž zákon neukládá soudu povinnosti, by svědka o dobrodiní tohoto zákonného ustanovení uvědomil), a že vypovídala nesprávně. Sluší též přisvědčiti právnímu názoru nalézacího soudu, potud, že po hmotné stránce při křivém svědectví rozhoduje zásada, ovládající trestní řád a vyslovená zejména v §u 202 tr. ř., že vinník není povinen, k vině se doznati, a nesmí býti k doznání nijakým způsobem donucován, a že ani sankce §u 199 písm. a) tr. zák. nesmí býti použito jako prostředku k obejití zákazu §u 202 tr. ř., při čemž nepadá na váhu, zda jde o svědecký výslech v řízení trestním, či v řízení kárném, pro něž, jak již bylo shora vysloveno, podle §u 119 poslední odstavec služ. pragm. obdobně platí ustanovení trestního řádu.
Zásada §u 202 tr. ř. předpokládá, že se vyslýchaná osoba cítí subjektivně skutečně obviněnou, a pro posouzení, zda jest tomu tak, je v prvé řadě rozhodným úmysl, v jakém výpověď učinila, zda totiž chtěla jí pomoci sobě, či někomu jinému. Pouze ten, kdož se při výslechu pokládal subjektivně za obviněného a křivým seznáním výhradně sobě chtěl pomoci, nedopouští se zločinu křivého svědectví (§ 199 písm. a) tr. zák.). Touto důležitou stránkou rozhodného případu se nalézací soud vůbec neobírá, přes to, že v tomto případě hájila se obžalovaná od počátku pouze tím, že manželé P-ovi a svědek Sch chovají proti ní nepřátelství; že obviňování, těmito svědky vyslovené, je vymyšleno a že k nějakým nepřístojnostem se strany vězeňského dozorce В-a vůbec nedošlo. Víc, než to, obžalovaná neudala a ani za disciplinárního, ani za trestního řízení nevyšly na jevo okolnosti, podporující alespoň vzdáleně správnost a podstatnost poznámek stěžovatelky vůči oněm třem svědkům. Vězeňský dozorce B. totiž potvrdil, že k nějakým nepravidelnostem vůči vězni (manželu obžalované) nedošlo, a totéž seznal i manžel sám, byv jako svědek slyšen. Vzhledem k tomuto skutkovému stavu věci bylo by se doporučovalo, by soud již po stránce objektivní těmto skutečnostem, jež ovšem v rozsudku uvádí, jimiž se však věcně nezabývá, věnoval náležitou pozornost, a aby v důvodech rozsudkových přesně uvedl úvahy, z nichž se přenesl přes tyto okolnosti, zjišťuje, že považuje stěžovatelku objektivně za podezřelou »z účastenství na zločinech §u 101 a 104 tr. zák., z nichž byl viněn vězeňský dozorce B., jakož i ze samostatného zločinu svádění ke zneužití moci úřední podle §u 105 tr. zák.«
Co do stránky subjektivní není vůbec z rozsudku patrno, jakým způsobem dospěl soud k závěru, že se stěžovatelka i subjektivně cítila obviněnou. Rozsudek pomíjí obzvláště zjistiti rozhodující skutečnost, nesl-li se úmysl její, když křivou výpověď učinila, k tomu, by pomohla sobě, či někomu jinému. Vždyť není vyloučeno, že se jí dle vylíčeného stavu věci jednalo pouze o to, chrániti křivou výpovědí dozorce В-a; nelze dokonce ani vyloučí ti možnost, že svou výpovědí nezamýšlela pomoci ani B-ovi, ani sobě samé, kdyžtě podle jejího zodpovídání, potvrzeného dozorcem B-em a jejím manželem, k nějakým nepřístojnostem ve věznici vůbec nedošlo. Sluší tedy míti na zřeteli, že by bylo stěžovatelku sprostiti z trestní zodpovědnosti pouze tehdy, pokud by bezpečně bylo zjištěno, zda a ze kterých trestných činů v době svědeckého výslechu byla objektivně skutečně podezřelou, a po stránce subjektivní, že si při tomto svém výslechu byla toho vědoma, že, vypoví-li pravdu, přivede sebe samu v nebezpečí trestního stíhání a že se tedy při tom cítila obviněnou, takže by tu vlastně šlo o případ, v němž byla na obžalované svědecká výpověď vynucena, poněvadž se octla v situaci, v níž jí nezbylo, než udati vědomě nepravdu, nechtěla-li sebe samu obviniti. Je zřejmo, že se tu jedná v podstatě o rozřešení otázky, zda byla obžalovaná v situaci, podmiňující důvod, trestnost vylučující ve smyslu hmotného trestního práva podle ustanovení §u 2 g), po případě i §u 2 e) tr. zák. Pominuv tyto, s právnického hlediska rozhodné zásady, dospěl nalézací soud k výroku sprošťujícímu na základě nesprávného výkladu zákona. Tím však je rozsudek stižen zmatečností §u 281 čís. 9 a) tr. ř. a bylo proto zmateční stížnosti vyhověti, napadený rozsudek ve výroku, jímž byla obžalovaná Berta L-ová podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěna z obžaloby pro zločin podvodu podle §u 197 a 199 písm. a) tr. zák. jako zmatečný zrušiti a, ježto z nedostatku potřebných zjištění nelze ihned ve věci samé rozhodnouti, podle §u 288 čís. 3 tr. ř. věc vrátiti soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a rozhodl.

Citace:

č. 1942. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 191-193.