NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 3667.

Připojil-li se bankovní úředník ku stávce a nenastoupil, ač vyzván bankou, služby, byla banka bez předchozího kárného řízení oprávněna ho propustiti.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1924, Rv I 1667/23.)
Žalobce byl úředníkem žalované banky, jejíž služební řád ustanovoval v §u 64: »Úředník, který přímo odepřel vykonávati své povinnosti a který výslovně prohlásil, že řádně povinností svých konati nebude, může býti ze služeb banky bez nároků požitkových a pensijních, pokud nejsou založeny zákonem o pensijním pojištění, a bez výpovědi ihned propuštěn.« — V červenci 1921 připojil se žalobce ku stávkujícím úředníkům bankovním a, ač byl bankou vyzván, by nastoupil službu, neučinil tak, pročež ho banka bez disciplinárního řízení propustila. Žaloba o placení výslužného byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Po stránce právní závisí rozhodnutí rozepře pouze na tom, zda byla banka povinna postupovati proti žalobci podle §u 65 služebního řádu a provésti s ním disciplinární řízení, či zda byla oprávněna propustiti ho podle §u 64 téhož řádu bez tohoto řízení. Podle §u 64 služebního řádu, nadepsaného »Odepření konání povinností«, může žalovaná banka propustiti úředníka bez výpovědi a disciplinárního vyšetřování, odepřel-li přímo vykonávati své povinnosti a prohlásil-li výslovně, že nebude svých povinnosti řádně konati. Názor dovolatelův, že jest dle tohoto ustanovení v každém případě třeba, by úředník sám se prohlásil slovy ústně prohlášenými nebo psanými, nelze srovnati s jeho zřejmě zamyšleným smyslem, jak vyplývá ze souvislosti s §em 65 služebního řádu. Předpis §u 65 služebního řádu, že, nepřijde-li úředník po delší dobu do služby přes to, že byl aspoň dvakrát vyzván ku konání povinností, má býti s nim provedeno disciplinární řízení, musí býti vykládán tak, aby vedle něho předpis §u 64 služebního řádu, že »odepření konání povinností« jest důvodem k okamžitému propuštění, nepozbyl všeho významu. Ustanoveni §u 65 platí proto jen tehdy, když nedocházení do úřadu může míti příčiny jiné, než úmyslné odpírání služebních výkonů, čemuž nasvědčuje i to, že se v něm nedostavení se do služby klade na roveň liknavému konání služby (pasivní resistence), jež na rozdíl od přímého a výslovného odepírání služby může býti důvodem ku propuštění jen po provedeném disciplinárním řízení. V případě žalobcově nebylo a není sporno, že žalobce do úřadu nechodil a konání služby odepíral jenom proto, by spolu s ostatními stávkujícími úředníky vynutil tím na žalované bance splnění určitých požadavků. Odepírání služby bylo vědomé a chtěné, jeho úmyslnost nebyla ukrývána. Žalobce setrval při něm, i když byl písemně a opětovně upozorněn na následky svého jednání a § 64 služebního řádu. Jelikož přiznává, že jeho nedostavení se do služby mělo výhradnou příčinu v zahájené stávce bankovních úředníků, nelze projev vůle, obsažený v tomto nedostavení se do služby, vyložiti dle §u 914 obč. zák. jinak, než že až do skončení stávky nebude svých povinností konati. Žalobce nepotřeboval tuto svou vůli projeviti výslovně sám, neboť byla projevena výslovně již Sdružením peněžního úřednictva při zahájení stávky a žalobce schválil toto prohlášení své organisace, připojiv se ke stávce, takže jest za ně spoluzodpověden (§§ 863 a 1016 obč. zák.). Banka byla proto oprávněna použíti předpisu §u 64 služebního řádu, to tím více, když okamžité propuštění žalobce by bylo přípustno i dle dispositivního předpisu §u 27 čís. 4 zákona o obchodních pomocnících ze 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.

Citace:

č. 8702. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 220-225.