NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 569.

»Veřejným« ve smyslu § 65 lit. b) tr. zák. jest výrok, byl-li pronesen na takovém místě a za takových okolností, že mohl býti postřehnut osobami třetími. Před více lidmi znamená alespoň ku dvěma osobám, byť i ku každé zvlášť. Lhostejno, zda ten, ke komu bylo mluveno, byl náchylným ku svodům pachatele.
(Rozh. ze dne 14. října 1921, Kr II 202/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 21. února 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem rušení veřejného pokoje dle § 65 lit. b) tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Uplatňujíc důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., shledává zmateční stížnost nesprávnost výroku, jímž byl čin, daný v obžalobu, podřaděn pod § 65 b) tr. zák., především v tom, že prý schází skutková náležitost »veřejnosti«. U zločinů rušení veřejného pokoje nelze prý pojem veřejnosti vykládati tak úzce, jak to činí nalézací soud. Zákon prý má na mysli veřejně pronesené řeči, nikoli však soukromé rozprávky mezi dvěma osobami. Stížnost je na omylu. Za veřejně pronesený ve smyslu zákona považovati dlužno výrok tehdy, byl-li učiněn na takovém místě a za takových okolností, že mohl býti osobami třetími postřehnut. V této postřehnutelnosti osobami jinými spočívá právě charakteristická známka veřejnosti. V tomto smyslu pojímá nalézací soud správně zmíněný znak, jenž po stránce skutkové je též úplně kryt zjištěnými skutečnostmi. Zjišťujeť soud, že výrok byl pronesen na veřejné silnici před továrnou, kolem 1. hodiny odpolední, když dělníci a úředníci chodili do práce. Byv pronesen obyčejným hlasem, že by se tak bylo stalo potichu, rozsudek nepraví, mohl býti lehce někým z kolemjdoucích zaslechnut. Aby byl někým skutečně slyšen, se dle zákona nevyžaduje. Tento názor odpovídá také obyčejné mluvě, dle níž výrok tehdy je pronesen veřejně, učiněn-li takovým způsobem, že mohl býti vnímán neurčitým počtem osob. Právě tuto možnost zjišťuje rozsudek v tomto případě s ohledem na vedlejší okolnosti, za kterých výrok byl pronesen. Dospívá-li pak rozsudek k závěru, že závadný výrok stal se veřejně, nelze nalézacímu soudu vytýkati nesprávné právní pojetí pojmu »veřejnosti«, vyžadované ke skutkové podstatě zločinu dle § 65 lit. b) tr. zák. Tomu, že zákonodárce neměl na zřeteli jen veřejně pronesené řeči, nasvědčuje okolnost, že veřejnosti činu klade na roveň spáchání jeho »před více lidmi«, kterýžto podklad je dán již přítomností více než jedné osoby, tudíž při nejmenším osob dvou, při čemž ani nerozhoduje, byly-li tyto osoby přítomny současně, či byl-li výrok přednesen před každou zvláště. Mohou proto nejen přednášky, veřejné řeči a podobně, nýbrž také příležitostně a jen vůči soudruhu projevené myšlenky, hledíc zvláště k panujícím právě politickým poměrům míti způsobilost, by u jiných osob vyvolaly účinky zákonem zapovězené. Je proto bez právního významu, že závadná slova byla pronesena jen vůči jedné osobě a nikoli k většímu počtu lidí. (Viz ostatně § 308 tr. zák. a contr.) Nezáleží též na tom, zdali osoba, s kterou obžalovaný mluvil, byla vhodným objektem ku podněcování nebo svádění. Zločin § 65 lit. b) tr. zák. patří totiž k oněm trestným činům, při kterých nesejde na tom, vyvolají-li určitý výsledek; podstata těchto trestných činů záleží naopak v tom, že pachatel předsevezme jakýkoliv čin, jenž jest objektivně způsobilým k tomu, by svedl k neposlušnosti, ke vzpouzení se, neb odporu proti zákonům, nařízením atd. A tu není pochyby o tom, že přihlédne-li se ku celkové situaci, která dne 13. prosince 1920 byla zejména v T. velmi napjata, dále k vážné době, za níž viděla se okresní politická správa nucena vydati výjimečná opatření, že výrok obžalovaného byl v tehdejší pohnuté době způsobilý, u osob snad nerozhodných, revoluční hnutí podporujících nebo s ním sympatisujících oživiti a posíliti psychickou jejich disposici ku neposlušnosti, vzpouzení se neb odporu proti zákonům a vydaným nařízením. V té příčině není v právu též zmateční stížnost, popírá-li zejména, že v tomto případě není opodstatněn znak podněcování, nalézacím soudem jedině přijatý. Možno připustiti, že podněcování bude míti zpravidla za předpoklad domnělou disposici podněcovaných, avšak skutečné této disposice není třeba, ježto lze, jak již uvedeno, podněcovati i lidi zcela neznámé. S hlediska hořejšího výkladu podstaty zločinu dle § 65 lit. b) tr. zák. nemůže obžalovaného ospravedlniti, že svědek, k němuž závadná slova byla promluvena, je přívržencem protivné strany politické a že je i fysicky značně starším nežli obžalovaný.

Citace:

č. 569. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 384-386.