NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1995.

Řidič automobilu jedná neopatrně, předjíždí-li povoz na nevhodném místě zcela těsně při koních a vozu.
(Rozh. ze dne 14. listopadu 1922, Rv 1 236/22.)
Žalobce jel s naloženým povozem po široké státní silnici a, postřehnuv za sebou blížící se vojenský automobil, vyhýbal se s vozem na pravo. Automobil, jenž byl plně naložen, projížděl těsně (asi 1/2 m) po levé straně vozu, při čemž zachytil zneklidněného koně a těžce ho poranil. Oba nižší soudy vyhověly žalobě proti eráru na náhradu škody, o d v o lací soud z těchto důvodů: Podle §§ 1, 2 zákona ze dne 9. srpna 1908. čís. 162 ř. zák. zavázán jest řidič i vlastník silostroje k náhradě škody po rozumu § 1323 obč. zák., leda že by dokázal, že škodlivá událost způsobena byla vinou třetího, nebo vlastní vinou poškozeného, nebo že ani náležitou opatrností při vedení a ovládání stroje odvrácena býti nemohla, anebo, že škodnou událost nelze odvozovati od zvláštního uzpůsobení automobilu. Procesní soud prvé stolice správně vystihl, že se tento důkaz žalovanému eráru nezdařil. Soud prvé stolice zjistil, že úraz automobilem se stal, že řidič silostroje jel nedosti opatrně, ježto předjel těsně vedle vozu a koně, že mezi autem a povozem žalobcovým byl volným prostor jen asi 1/2 m široký, ač silnice, po níž automobil žalovaného eráru i žalobce jeli, v místech těch je širokou erární silnicí. Svědek F. seznal výslovně, že automobil byl naložen vysoko bednami, že po straně silnice byly stromy, a že proto automobil nemohl se více uhnouti nalevo. Kdyby automobil nebyl býval tak vysoko naložen, byl by se mohl více nalevo uhnouti a nebylo by pravděpodobně k úrazu došlo. Správně uvedl prvý soud, že úraz koně jest v příčinné souvislosti se způsobem, jakým, automobil byl naložen, a že řidič musel věděti, že autem, takto naloženým, může bezpečně předjeti povoz žalobcův jen na takovém místě silnice, kde tomu nevadí stromy, a že měl, chtěje předjeti, vyhledati si k tomu místo příhodnější. Že kůň žalobcův byl lekavým, jak žalovaný erár tvrdí, není ničím dokázáno, žalovaný erár sám v tom směru ve sporu důkazu ani nenabídl, tím méně důkaz provedl. Nebylo také zapotřebí, by v tomto případě dával žalobce řidiči auta znamení k zastavení, neboť kůň se neplašil, jevil pouze neklid, což je u zvířete a zvláště u koně zcela pochopitelno, — následkem přílišného rachotu těžkého automobilu, jenž nebyl obručí opatřen, a což přimělo žalobce k tomu, že zavčas držel koně u huby za uzdu. Když pak auto přijelo až k němu, nesplašil se kůň ani v tomto, okamžiku, nýbrž vyhodil pouze zadníma nohama a jen tím, že auto jelo v uvedené vzdálenosti jen asi 1/2 m od povozu a koně. stalo se, že kůň automobil při tom zasáhl a tak do styku s mim přišel. Byť i žalovaný jel rychlostí vůbec přípustnou, menší než 45 km a při předjíždění povozu žalobcova značně zmírněnou, nebyla jízda ta co do směru s nedostatečným zřením к okolí opatrnou, když automobil jen ve vzdálenosti asi 1/2 m povoz předjížděl. Toto neopatrné přiblížení se silně hřmotícího auto,mobilu až na tuto vzdálenost při dostatečné šířce silnice zavinilo tedy úraz koně, neboť způsobilo, že kůň. vyhodiv nohou, dostal se do kola automobilu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto
důvodů: Pokud jde o dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. byla žalovaná, provádějíc jej, povinna vycházeti ze skutkového děje, který dovolací soud vzal za základ svého rozhodnutí. Tohoto základního pravidla dovolatelka nedbá, jelikož svůj názor, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce nesprávně, opírá o skutkové okolnosti, jí samou v dovolání upravené, které jsou v odporu se zjištěním skutkovým odvolacího soudu. Tím odpadá nutnost vyvraceti podrobně jednotlivé výtky dovolání proti právnímu názoru napadeného rozsudku. Jen o dvou z nich dlužno se zmíniti. Teprve v dovolání se poukazuje k tomu, že se žalobce nesprávně vyhnul napravo místo nalevo. Prvý soud odůvodnil věcně správně, proč žalobce, jenž vezl na voze uhlí, uhnul napravo, a právě z tohoto důvodu vyplývá, jak nevhodné místo si zvolil řidič automobilu, když povoz žalobcův předjížděl. Sedě na automobilu mohl se svého místa na rovné silnici s volným rozhledem pozorovati, že v tom místě má silnice na levé straně hlubší svah, a proto tato okolnost, z které mohl usouditi, že vyhnutí bude těžké, měla ho při bedlivé pozornosti přiměti k rozhodnutí, aby v tom místě nepředjížděl povoz žalobcův. Není dále nikterak zjištěno, že vozidlo bylo starším nákladním automobilem, který mohl vyvinouti maximálně rychlost 12 km, naopak jest však zjištěno, že automobil jel po silnici rychlostí 12—14 km za hodinu, již řidič, blíže se povozu žalobcovu, zmírnil na 8 km. Vzhledem k tomu, a poněvadž dle zjištění odvolacího soudu nebyl automobil opatřen osvědčením, že nemůže vyvinouti větší rychlost než 25 km za hodinu, právem byla věc, o niž tu jde, posouzena dle § 1 a 2 zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák., jelikož tu není podmínek § 5 téhož zákona.

Citace:

č. 1995. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1024-1026.