České právo. Časopis Spolku notářů československých, 17 (1935). Praha: Spolek notářů československých, 89 s.
Authors:
= České právo, 17 (1935)
PDF
Dr. Alois Žofka:

O způsobech nabytí práva zástavního k věcem movitým.


V loňském ročníku »Notariats-Zeitung« vyšly dva zajímavé články, zabývající se problémem smluvního zastavení movitých věcí za současného ponechání jiich v u- žívání zástavního dlužníka: od Dra Jana Frinda »Zur vertragsmässigen Verpfändung beweglicher Einzelsachen bei Belassung derselben in Benützung des Verpfänders« v Not. Ztg. 1934 čís. 2 a od Dra Karla Stuchela pod týmž názvem v Not. Ztg. 1934 čís. 4. Ke konci Stuchelova článku připojila redakce přání po výměně názorů o tomto problému a upozornila na to, že dnešní stav teorie i prakse nepodává bezpečného a jednoduchého vodítka pro to, jak by nároky zástavních věřitelů při ponechání zástavy v užívání zástavního dlužníka byly zajištěny, a že by proto mělo příští zákonodárství na normování této otázky v zájmu právní jistoty pamatovati.
Aktuelnost našeho problému jest nesporná. Správně u- vádí ve svém článku Dr. Frind, že v dnešní těžké hospodářské době snaží se mnozí úvěru potřební zastaviti své svršky, které si opatřili začasté za poslední peníze a které jsou jejich jediným zdrojem příjmů, tak, aby jim nebyla odňata možnost zastavených věcí užívati ku provozování výdělečné činnosti. Situace je, tedy komplikována protichůdnými snahami obou zúčastněných stran, — zástavního dlužníka, jemuž záleží na tom, aby zástavu podržel ve svém užívání к dalšímu provozování své výdělečné činnosti, a zástavního věřitele, jenž chce míti jistotu, že nabyl zástavního práva způsobem nepochybným a vylučujícím jakoukoli kolisi s právy k zástavě snad později nabytými (ať už s dalšími právy zástavními neb i jinými právy t. zv. věcnými). Poněvadž pak bývá zpravidla i v zájmu samých věřitelů, aby dlužník si zachoval své dosavadní výdělkové možnosti, jest situace věřitelů o to prekérnější, že jim nezbude než úvěr poskytnouti a spokojiti se takovou formou zajištění, jejíž právní postačitelnost jest při nejmenším sporná. Neběží tu jen o tuto modifikaci, že totiž zástava má býti zástavnímu dlužníku ponechána v užívání; vždyť i při jiných modalitách vyskytnou se při zástavě movitých věcí velmi sporné otázky, jak z dalšího bude patrno!
Mnohdy proto nezbude praktickému právníku, k němuž se strany obrátí, než to, aby se.psal příslušnou listinu o zápůjčce, poskytnutí úvěru a pod., v ní uvedl, že se dlužník zavazuje dáti věřiteli za jeho pohledávání ty a ty movitosti do zástavy (aby byl dán t. zv. titul pro vznik práva zástavního, §§ 449 a 1368 obč. zák.) a aby posléze obě strany svědomité poučil o tom, že ke skutečnému vzniku zástavního práva s účinky proti třetím osobám jest kromě toho zapotřebí, aby si zástavní věřitel vzal věc do schování, neb u věcí, které hmotného odevzdání z ruky do ruky nedopouštějí, aby užito bylo takových znamení, ze kterých každý zůstavení lehce může seznati, — zkrátka aby upozornil na ustanovení občanského zákoníka, jednající o způsobech nabytí práva zástavního (§§ 451, 452 obč. zák.). Doporučuje se po- dání tohoto právního poučení formulovat: v tekstu listiny nejlépe tím způsobem, že se zástavní dlužník v listině zaváže, že příslušný zevní akt podle zákona k nabytí práva zástavního žádaný skutečně provede. Bude pak věcí stran, aby teto pro vznik zástavního práva podstatné náležitosti dbaly a onen zevní akt samy provedly. Ale to nebude tak jednoduché, jak by /se, zdálo na prvý pohled: u mnohých věcí movitých budeme na pochybnostech, zda postačí u nich t., zv. symbolická tradice, a když ta postačí, budou tu opět potíže co do způsobu označení o zastavení, trvalosti takového označení a pod. Praktický právník bude se svým právním poučením ve velmi podivné situaci, neboť sotva bude mu možno dáti poučení určité a nekolísavé. Obtíže jeho budou zkomplikovány ještě tím, že při realisování zástavního práva k oněm věcem movitým, které jsou jediným zdrojem výdělečné činnosti zástavního dlužníka, budou tu věci podle exekučního řádu z exekuce vyňaté, — i na to bude muset pamatovat!
Z vylíčeného stavu podává se důležitost kautelární jurisprudence, zejména její zodpovědnost v těchto (a ovšem i v mnohých jiných) majetkoprávních záležitostech občanstva, při kterých je možná tak různá interpretace a aplikace právních norem.
A běží-li o otázky sporné u těch, kdož se aplikací právních norem zabývají z povolání, jak vypadá pak »právní výklad« a »tvoření norem« nepovolanými fušéry a pokoutníky! Dnešní hospodářská situace, v níž každá zbytečná ztráta peněz (jest nejen pro jednotlivce, ale i pro celou společnost bolestnou a proto nesociální, by tím spíše potřebovala vydání nebojácného a důsledného zákona proti pokoutnictví; dočetli jsme se však, že pokoutnictví jest politikum a že proto dosavadní neutěšený stav v této věci zůstane i nadále! Neměla by i zde místa »regulace výroby«? Za dané situace nepomůže jen solidní práce, ale hlavně důsledné trvání na přísném výkladu a v každém případě hájení přísného a spravedlivého práva a dodržování zákonem předepsaných náležitostí a formálností, zejména tam, kde jde o věci sporné. Často se mluví o tom, že právo má jíti s duchem doby a přizpůsobovati se rozvoji hospodářského života1): devisa tato (ostatně metajuristická) jest zajisté správná nesmí se však zapomínati, že platí v plné míře jen pro obsahovou tvorbu norem generelních (tedy pro zákonodárce!) a že neplatí již tak docela pro toho, kdo dané právní normy aplikujte neb při aplikaci jich spolupůsobí.
Přikročme však k věci! Prve než podáme kritiku řešení, jak jsou podávána v obou shora citovaných pojednáních, pojednáme vůbec o způsobech nabytí práva zástavního k věcem movitým; že tím překročíme užší rámec obou článků, v nichž uvažováno hlavně o možnosti ponechání zástavy v užívání zástavního dlužníka, nebude na škodu, při řešení i tohoto užšího problému,nutno ostatně vyjíti ze širší základny §§ů 451 a 452 obč. zák.
II.
Prohlédneme-li si náš občanský zákoník, shledáme, že
partie o právu zástavním vůbec vyznačuje se mimořádnou skromností norem.2) A to ještě zástavní právo k věcem jest jako »Normalfall« upraveno podrobněji ve srovnání se zástavním právem k právům, služebnostem, pohledávkám a s pignus irreguläre. Přes to však vydává Demelius občanskému zákoníku pochvalné vysvědčení pravě, že »ist doch andrerseits anzuerkennen, wieviel es (seil, občanský zákoník) mit wenigen Worten zu sagen wußte« (1. cit. sub marg. str. 2). Máme-li vyplniti jeho mezery, musíme — mimo jiné — znáti i poměry, za kterých svého času zákonodárce pracoval, a principy, jimiž byl veden. V podstatě běží zde o výklad systematický, při kterém nutno přihlížeti i k principům regulativním, jež při kodifikaci hrají významnou úlohu. Proto není na škodu, obeznámíme-li se i s dějinami kodifikace. O věci můžeme se zde zmíniti ovšem jen velmi stručně a pro náš účel v podstatě dovoditi, že úprava zástavního práva k věcem movitým v našem občanském zákoníku opírá se vědomě o římské právo, z části však i o právo německé a pruský Landrecht; ohledně tohoto stojí za zmínku výrok rakouské dvorní komise pro zákonodárství u příležitosti předložení návrhu obč. zák. v r. 1808: »In Rücksicht des Pfandrechts und des Rechts der Dienstbarkeiten ist kein wichtiger Unterschied zwischen dem österreichischen und preussischen Rechte.« Podle Demelia (1. cit. str. 8.) lize pruského Landrechtu použíti docela jako komentáře k našemu občanskému zákoníku: jest proto možno pro výklad toho, co redaktoři občanského zákoníka chtěli vyjádřiti nebo co vyjádřili nesprávně neb nezřetelně a stručně, uchýliti se k všem oněm složkám, jež spojením vytvořily rakouské právo soukromé.
Z práva německého převzat byl hlavně t. zv. princip publicity při nabуtí práva zástavního. V tomto směru se redaktoři občanského zákoníka emancipovali nejvíce od římského práva, podle něhož zástavního práva se nabývalo pouhou smlouvou bez jakýchkoliv zevních aktů, zřízení zástavního práva dokumentujících.3) Princip tento spočívá v tom, že zástavního (práva k movitým věcem může býti s plnými účinky proti třetím osobám nabyto takovým způsobem, který zevně zastavení dokumentuje tak. »damit jedermann auf die Einschränkung des Eigentümers aufmerksam gemacht und gewarnt werde« (Zeiller, Comm. II. 1 ad 451, 2 str. 256). Jinak dána jest možnost pro vznik kolisí s právy k movité věci později nabytými, ohrožena jest bezpečnost právního obchodu. Právní řád může kolisím takovým brániti různým způsobem, na př. odnětím dlužníkovy disposice civilně právními zákazy, trestním stiháním toho, kdo věc několikráte zastavil4); nejůčinnější způsob bude zajisté ale ten, jímž se zástavnímu dlužníku fysicky znemožní věcí nakládati, čehož se docílí (patrně tím, že věc uvedena bude pod skutečnou moc zástavního věřitele a zástavnímu dlužníku se tak zabrání i s věcí jakýmkoli způsobem nakládati. Pro vyhovění principu publicity v onom nejvlastnějším smyslu by stačilo snad pouhé označení zevní5), poznatelné třetími, přes to však žádný právní řád z dobrých důvodů se touto formou nespokojí, a to proto, že »Beseitigung der Dispositionsinacht des Verpfänders ein wenigstens ebenso wichtiges Erfordernis für die Pfandrechtscreierung ist, als die äussere Frkennbarmachuug der Verpfändung. Da nun diese durch Übergabe der Pfandsache an den Pfandgläubiger erfolgende Dispositionsentziehung fast in allen Fällen auch äusserlich erkennbar ist, so wirkt sie nebenbei auch Publicität, verrichtet also zwei wichtige Func- tionen auf einmal.«6) Velmi výstižne vysvětluje účel odevzdání, t. j. onoho aktu, jímž se věc dostává do skutečné moci nabyvatele věčného práva. Tilsch7): »Odevzdání není formou nahodile volenou, naopak dlužno říci, že jest formou přirozenou, uvádějíc vůli stran směřující k založení právní moci nad věcí ve skutečnost. Odevzdání poskytuje též výhodu forem vůbec, totiž jest jakousi zárukou vážné pravé vůle. Zároveň zachování této formy má za následek jistou publicitu práva věcného a právě tento význam tradice to jest, na který zákonník občanský klade hlavní váhu. Úkol, který při nemovitostech má zápis v knihách veřejných, totiž zjednání publicity a tím jistoty obchodu právního, má při věcech movitých míti odevzdání. Na parallelu tu všude v zákoně se pomýšlí (§§ 426, 431, 322, 451).« Tilsch správně zdůrazňuje, že občanský zákoník hledí na moment publicity při zástavním právu více než při vlastnictví.
Povšechně možno tedy říci, že tvůrci našeho občanského zákoníka rozhodli se kolise mezi právem nabytým a požadavkem na jistotu právního obchodu řešiti ve prospěch jistoty právního obchodu, postarali se však i o ochranu nabytého práva zdůrazněním principu publicity. III.
Předeslavše v předcházejícím odstavci stručný výklad o principech, jež kodifikátory našeho občanského zákoníka při normování této partie ovládaly, a o jejich účelnosti, přikročme k interpretaci zákonných ustanovení, jak byly textovány.
§ 451 obč. zák. pod nadpisem »a) durch körperliche Übergabe« praví:
»Um das Pfandrecht wirklich zu erwerben, muss der mit einem Titel versehene Gläubiger die verpfändete Sache, wenn sie beweglich ist, in Verwahrung nehmen;...«
§ 452 obč. zák. pod nadpisem »c) durch symbolische Übergabe« praví:
»Bei Verpfändung derjenigen beweglichen Sachen, welche keine körperliche Übergabe von Hand zu Hand zulassen, muss man sich, wie bei der Übertragung des Figentumes (§ 427), solcher Zeichen bedienen, woraus jedermann die Verpfändung leicht erfahren kann. Wer diese Vorsicht unterlässt, haftet für die nachteiligen Folgen.«
Porovnáním těchto ustanovení s ustanoveními o způsobech odevzdání movitých věcí do vlastnictví (§§ 426 až 428 obč. zák.) by se snad na prvý pohled zdálo, že pro nabytí zástavního práva k movitostem lze užíti týchž forem jako u odevzdání do vlastnictví, případně by paralela taková sváděla k analogickému použití. Věc je však jiná. § 451 praví: »...muss der Gläubiger die verpfändete Sache in Verwahrung nehmen«, kdežto § 426 mluví pouze o »körperliche Übergabe von Hand zu Hand«. Tím tedy, že pro odevzdání movité věci (a to takové, pro kterou neplatí způsob nabytí upravený v § 452) do zástavy je normováno, že věřitel musí zastavenou věc vzíti do schování, ukládá se náležitost přísnější než pro nabytí práva vlastnického. To správně vystihl Tilsch (1. c. str. 33), který z toho dovozuje další důležitý fakt, že »vůle stran při aktu odevzdání směřovati musí k trvalé detenci věci zástavním věřitelem, neb užito tu bylo téhož výrazu, jako při smlouvě schovací (Verwahrung), která také k trvalé detenci směřuje.«8) Pregnantněji jest tento požadavek trvalé detence normován v pruském Landrechtu I. 20 § 104: »dass die Übergabe so geschehen müsse, dass die Sache in die körperliche Gewahrsame des Gläubigers wirklich gelange und darin verbleibe« — stejně i v právu francouzském Cod. civ. čl. 2076. — Ta okolnost, že v zákoně se výslovně nenormuje, aby zástavní věřitel zástavu ve svém schování podržel, není proto rozhodná. Náš nejvyšší soud sice v důvodech k rozhodnutí z 8. července 1924 Rv I 745/24, Vážný č. 4050, uvádí, že »jako věcné odevzdání (§ 451 obč. zák.), tak i odevzdání znameními (§ 452 obč. zák.) zák.) představuje pouze jediný, jedenkráte vykonaný úkon, nikoli trvalé jednání, nebo jednání ustavičně se opakující, zástavní právo už se jím (sc. jediným odevzdáním) uskutečňuje«, v rozhodnutí ze 4. února 1932 Rv I 1360/30, Vážný č. 11363, však tento názor správně opouští, uváděje v důvodech: »Tento názor, jenž byl také vysloven v ojedinělém případě nejvyšším soudem (sb. n. s. č. 4050), není udržitelný. Účelem ustanovení §u 452 obč. zák. jest právě ochrana obecenstva ... tomuto účelu ... může vyhověti jen označení značkami, které nelze odstraniti, tak aby skutečnost zabavení byla na venek trvale zřetelná... má naliraditi uschování podle §u 451 obč. z. ...Odstraněním označení pomíjí zástavní právo právě tak jako pomíjí vydáním věci z uschování.« Ostatně postačilo by poukázati na samozřejmý princip podávající se ze systematického výkladu zákona, jak již na to upozornil Demelius: nemůže býti dovoleno, aby stav, který by zabránil vzniku zástavního práva, byl dodatečně vůlí stran přivoděn, aniž by se dotkl zástavního práva již vzniklého.
Jest tedy nesporné, že u zastavení movitých věcí (s výjimkou těch, jež má na mysli § 452 obč. zák.) nutno podle ustanovení §u 451 obč. zák. provésti hmotné odevzdání tak, že věc odevzdá se zástavnímu věřiteli do schování a že tento stav má býti trvalým.9)
V literatuře i judikatuře uznává se za přípustnou pro
nabytí zástavního práva k movitým věcem t. zv. traditio brevi manu: má-li totiž věřitel již dotenci věci z nějakého jiného důvodu (na př. depositum, commodatum), stačí prohlášení vůle obou stran, že věřitel bude nadále věc detinovati jako zástavu.10) Tradicí touto vyhoví se rovněž ustanovení §u 451 obč. zák. a přivodí děj a stav tímto zákonným ustanovením povinovaný. Z novější judikatury sluší tu poukázati na rozhodnutí našeho nejvyššího soudu ze 7. ledna 1928 R I 1094/27, Vážný č. 7680, jež praví: »K věcem, jež byly již v moci věřitelově, k nimž však neměl věcného práva, lze zříditi zástavní právo prohlášením, že je bude věřitel držeti nadále mocí zástavního práva. Stačí, že věc byla ponechána v moci věřitelově, předpokládajíc, že důvodem tohoto ponechání bylo zajištění jeho pohledávky zástavním právem. To platí nechť jde o věci, které mohou býti vzaty v úschovu, neb o věci, které nepřipouštějí hmotného odevzdání« a na rozhodnutí z 10. listopadu 1930 Rv I 1915/29, Vážný č. 10310, které vyslovuje totéž.
Traditio brevi manu patří mezi ony druhy odevzdání, jež se uskutečňuje prohlášením (§ 428 obč. zák.); naproti tomu druhý způsob takovéhoto odevzdání prohlášením, t. zv. constitutum possesorium (ten, kdo má dosud věc v detenci, ponechá si ji nadále a prohlásí, že ji bude detinovati nadále jménem druhého) byl právem ze způsobů nabytí práva zástavního vyloučen: arg. »in Verwahrung nehmen« §u 451 obč. zák.11) Zákonodárce byl by zajisté přípustnost tohoto způsobu pro nabytí práva zástavního v zákoně výslovně stanovil, jak to učinil u služebností v §u 481 obč. zák. Nelze proto §u 428 obč. zák. co do constituta possesorního pro zástavní právo per analogiam použíti.12) Přes to dovozuje Nippel (Erläuterungen III., str. 463), že stačí-li constitutum possesorium při nabytí vlastnictví, že stačí i pro nabytí práva zástavního. Nippel vychází totiž z úvahy, že v tomto případě — když bychom totiž použili držebního konstituta — nastoupí tytéž právní účinky, jaké by nastaly, když by věřitel zástavu právě mu odevzdanou s_ výhradou svého zástavního práva opět dlužníkovi vrátil, poukazuje tu na ustanovení §u 467 obč. zák.
Tento § 467 si pro zajímavost ocitujme: pod nadpisem
»Erlöschung des Pfandrechtes« textuje takto:
»Wenn die verpfändete Sache zerstört wird; wenn sich
der Gläubiger seines Rechtes darauf gesetzmässig begibt;
oder, wenn er sie dem Schuldner ohne Vorbehalt
zurückstellte, so erlischt zwar das Pfandrecht, aber die
Schuldforderung besteht noch.«
Nippelüv poukaz na § 467 obč. zák. zdá se tedy na prvý pohled pozoruhodný: z toho totiž, že podle tohoto §u zástavní právo zaniká vrácením zástavy bez výhrady, usuzuje se na to, že zástavní právo nezanikne, když se při vrácení věci dlužníku vyhradí. Mayr (Soustava obč. práva II. 1924 str. 237) k tomuto §u 467 uvádí, že podle tohoto ustanovení zdála by se mobilární hypotéka, t. j. zástava na movitých věcech bez držby, — kterou občanský zákoník z dobrých důvodů zavrhl — přece přípustnou; na str. 194 1. c. týž uvádí, že výhradou zástavního práva při vrácení zástavy »se stává držební konstitut přípustným pro účely práva zástavního, nepovažuje-li se to za neslučitelné se zásadou o zřejmosti práva zástavního«; úvaha tato jest potud správná, že poukazuje na souvislost §u 467 a constituta possesorního. Podobně argumentuje i Pfersche (Grundriss str. 66), který taktéž žádá, aby výhrada se projevila takovým způsobem, z něhož by každý mohl zastavení lehce seznati. Zdá se však, že Mayr přece jen se nevyslovuje pro přípustnost držebního konstituta, neboť věc formuluje na str. 237 opatrně tak, že rozporu, který by vznikl připuštěním zástavy bez držby, se zamezí, omezí-li se možnost výhrady §u 467 obč. zák. pouze na přechodné vrácení. K témuž stanovisku, že totiž výhrady §u 467 lze užíti jen při přechodném, dočasném vrácení zástavy dlužníku, hlásí se i Krainz (883, pozn. 8) a zřejmě i Stubenrauch (Commentar I. 1898 str. 661), který uvádí, že vrátila-li se zástava s výhradou, na př. aby vlastník mohl věc někomu, kdo ji chce koupit, ukázat nebo aby věci užil při nějaké slavnosti jako ozdoby — tedy vesměs případy dočasného vrácení, z úsluhy, — nemůže v tom býti spatřováno vzdání se práva zástavního; že ovšem může býti zástavní věřitel o zástavu při takové příležitosti připraven, když ji dlužník na př. zašantročí, jest jiná věc. Tilsch (1. c. str. 33) usuzuje, že к dalšímu trvání již skutečně vzniklého práva zástavního nevadí, vrátí-li věřitel věc dlužníku s výhradou, že však se vydává vrácením zástavy v nebezpečí podávajících se §§ů 367 a 456 obč. zák.; tento názor Tilschův jest však v rozporu s jeho dříve již zmíněným názorem o trvalosti detence a s naprostým odmítnutím držebního konstituta. Tilsch patrně přehlédl, že § 467 obč. zák. co do oné výhrady nutno ze systematických důvodů vykládati jen v souvislosti s nepřípustností držebního konstituta pro účely zástavního práva.
K výkladu §u 467 obč. zák., jenž jest opravdu velmi sporný v literatuře, — ač se převážně uznává moment pouze dočasného vrácení zástavy a tím jeho kategorická platnost vlastně popírá — upozornil velmi instruktivně Demelius13) poukazem na to, že při normování tohoto §u 467 působily nepříznivě dva činitelé:
a) především obecnoprávní nazírání, že pro vrácení
zástavy jest rozhodným hledisko vzdání se, což bylo
správně ovšem pro římské právo, které nežádalo k nabytí práva zástavního zevního aktu,
b) dále ta okolnost, že redaktoři občanského zákoníka
se sice opírali o pruský Landrecht, avšak jeho normy přejímali leckdy tak zkráceně, že správná jinak myšlenka vzoru byla opuštěna a do důsledků neprovedena. Pruský Landrecht obsahuje totiž v §u 253 ustanovení, že bezvýhradné vzdání se držby způsobí zánik práva zástavního (tedy stejně jako praví i náš § 467), hned ale v dalším §u 254 ustanovuje, že výhrada při vrácení učiněná působí jen proti příjemci zástavy, nikoli však i proti třetím osobám. Správně proto Dernburg14) k tomuto ustanovení pruského Landrechtu uvádí, že věřitel, který zástavu svému dlužníku s výhradou vrátil, má toliko osobní nárok na vrácení, že však práva zástavního jako takového, proti třetím osobám účinného, ztratil. Demelius proto z tohoto stavu dovozuje, že stejný názor jest zastávati i pro naše právo (že tedy při vrácení zástavy dlužníku s výhradou zástavního práva zástavní právo s t. zv. věcně právními účinky zaniká a věřitel může jen na dlužníku vrácení zástavy žádati), i když se zdá, že § 467 něco jiného ustanovuje. Názor tento podporován jest i samým Zeillerem.15) Ostatně je tu poukázati i na ustanovení §u 456 obč. zák.
Mám proto za to, že nutno zavrhnouti názor, jenž vykládá § 467 obč. zák. tak, že právo zástavní se zachová, vrátí-li zástavní věřitel zástavu dlužníku s výhradou svého zástavního práva. Nehledíme-li již ani k oné nešťastné tekstaci §u 467, rozhodneme se pro opačný názor, že totiž vrácením zástavy s výhradou zástavní právo s t. zv. věcně-právními následky, jak je občanský zákoník normuje, zaniká, ze systematické interpretace, vycházející ze základního ustanovení §u 451 obč. zák. (arg.: »Verwahrung«; tento povinovaný stav přece zaniká, jakmile se věc vrátí dlužníku!) a z nepřípustnosti držebního konstituta pro nabytí práva zástavního (týž faktický stav, jaký vznikne užitím držebního konstituta, nastal by přece vrácením zástavy dlužníku s výhradou!). Že se zachování práva zástavního při vrácení zástavy s výhradou nezachrání ani tím, že bychom — podle Pferscheho — onu výhradu dokumentovali nějakým označením o zástavě svědčícím, podává se opět· z výkladu §u 452 obč. zák. a nepřípustnosti použiti t. zv. symbolické tradice u věcí, к nimž nabytí práva zástavního normuje § 451 obč. zák.
Pokud pak jde o t. z v. symbolické odevzdání jak je normuje § 452 obč. zák. — je předem zdůrazniti, že jest »vůbec jen subsidiární, obmezeno jest na způsob publicitu zaručující«.16) Lze ho užíti jen u takových věcí, které, jak zákon praví, nepřipouštějí hmotného odevzdání z ruky do ruky. Pro naše právo bude proto trvati na tom, že musí jíti o věci, které podle své povahy hmotného odevzdání nepřipouštějí, což je důležité pro aplikaci v tom směru, že není možno usuzovati na přípustnost symbolické tradice u takových věcí, u kterých by pro nepřípustnost hmotného odevzdání byla jiná příčina než povaha, vlastnost věci: tak na př., když by se strany shodly na tom, že u věcí, které hmotného odevzdání připouštějí, užijí tradice symbolické. Jde o předpis kogentní a ovšem výjimečný, nutno proto při výkladu jeho interpretovati restriktivně. To platí tím spíše, že přípustnost této tradice symbolické k účelům práva zástavního odporuje vlastně jinak důsledné myšlence zákona, že totiž zástava má býti odňata disposici dlužníkově. Lze proto říci, že jedině u takovýchto věcí, jež dopouštějí symbolické tradice, uplatnila se ona zásada publicity v tom nejužším slova smyslu.
Náležitosti, jichž je k odevzdání symbolickému zapotřebí, normovány jsou v zákoně (§ 452 obč. zák.) tak, že užiti jest takových znamení, z nichž každý může lehce poznati, že věc byla zastavena; ze způsobů odevzdání uváděných v §u 427 obč. zák. — jenž je v §u 452 obč. zák. citován — bude tedy věc nepochybná u t. zv. odevzdání signifikací; jak se však podává z redakčních prací,17) měli redaktoři občanského zákoníka na mysli přípustnost všech způsobů v §u 427 obč. zák. uvedených, tedy i odevzdání listinami a nástroji; pokládáme-li však za zásadní ustanovení o užití takových znamení, z nichž lze zastavení lehce seznati, přisvědčíme panujícímu mínění, že odevzdání listinami takovému označení nevyhoví a tudíž zástavní právo nevznikne. Jak z uvedeného vysvítá, ponecháno jest při aplikaci značné pole uvážení soudcově. Judikatura se proto tímto symbolickým odevzdáním vel- mi často zabývala; z judikatury našeho nejvyššího soudu poukazuji tu na rozhodnutí citovaná ve sb. Vážný čís. 3161, 3512, 4041, 4050, 5181, 4560, 4613, 4883, 5107, 5598, 5732, 7318, 8891, 10624, 11340, 11363, 12138, 13545. V podstatě možno uvésti:
a) uznává se, že odevzdání symbolické není připustilo pouze v těch případech, ve kterých hmotné odevzdání je vyloučeno absolutně: u movitých věcí lze sotva mluviti o naprosté technické nemožnosti hmotného odevzdání, proto nutno míti za to, že zákon má na mysli takové věci, při kterých by skutečné odevzdání bylo spojeno s velikými obtížemi (tak Vážný č. 4041, 4560, 5107, 5598) neb příčilo by se pro tuto těžkou proveditelnost zvyklostem obchodu. Tomu svědčí i doslov §u 427 obč. zák., jenž uvádí (příkladmo) věci, u kterých hmotné odevzdání technicky by bylo možné;
b) vyžaduje se užití takových znamení o zástavě svědčícími, z nichž každý může lehce zastavení seznati (srv. Vážný č. 5732, podle něhož nestačí nálepky, vyznačující nabytí práva vlastnického; Vážný č. 4560: »by každý třetí, šetře obyčejné opatrnosti, mohl zastavení lehce poznati«; Vážný č. 5107: »nedostačuje označení, k jehož seznání by se vyžadovala podrobná a obezřetná prohlídka, nýbrž jen označení, jež lze jen při nápadné nepozornosti přehlédnouti«; Vážný č. 4883: »nestačí, že byly v tuzemsku připevněny nálepky, naznačující zastavení v řeči francouzské«);
c) označení o zástavě musí býti trvalé (srv. Vážný č. 4883, 11363, 3161 — nesprávně cit. již č. 4050);
d) řešení skutkové otázky, zda v daném případě jde o věc, u které možno užiti symbolické tradice, věnovati je zvláště péči; (srv. Vážný č. 13545: »K odevzdání [nákladního] automobilu se vyžaduje jeho hmotné odevzdání« — též v důvodech cit. u Vážného č. 12138 — Vážný č. 3512: »Celé zařízení bytové, vypočtené podle jednotlivých součástek lze dáti v zástavu pouze hmotným odevzdáním«, ježto se nejedná vzhledem k vyjmenování jednotlivých věcí o věc hromadnou, nýbrž o věci jednotlivé, jichž odevzdání a vzetí do úschovy věřitelem je snadno možné).
IV.
Jiak se podává z výkladu, jejž jsem podal v odst. III. tohoto pojednání, zaujímám к řešením, která ve svých shora citovaných článcích Dr. Frind a Dr. Stuchel doporučují uvažujíce o přípustnosti smluvního zastavení movitých věcí jednotlivých (tedy zřejmě takových, jež spadají pod § 451 obč. zák.) za ponechání zástavy v užívání zástavního dlužníka, záporné stanovisko.
Dr. Frind vychází z hlediska,18) že skutečné odevzdání věci nemusí býti provázeno změnou místa, z čehož patrně dovozuje, že v takovém případě postačí zastavení dokumentovati připevněním lehce seznatelných znamení o zastavení svědčících. Doporučuje proto, aby o celém jednání předsevzato bylo notářské osvědčení podle §u 88 not. ř. (proto, aby bylo zaručeno, že nebude jednáno na oko), v němž kromě zástavní smlouvy bude stipulovati:
a) závazek zástavního dlužníka, že svým nákladem věc opatří zřetelným, dobře připevněným a každému lehce srozumitelným označením, svědčícím o zastavení (příkladem uvádí auto),
b) smlouvu o půjčce resp. nájemní, podle níž si zástav- ní věřitel od dlužníka potřebnou místnost pro uložení věci vypůjčuje resp. najímá, čímž má se zdůrazniti, že zástav- ní věřitel zůstává detentorem věci,
c) smlouvu sui generis, podle které zástavní věřitel nevzdávaje se detence zástavu, jež byla znameními označena, ponechává po dobu trvání zástavního práva zástavnímu dlužníku v užívání.
Proti tomuto řešení uvádí již Stuchel ve svém citov, článku, že opatření věci znameními jest podle §u 427 obč. zák. odevzdáním symbolickým a že tudíž koncepce Frindova trpí vadou ve svém teoretickém zdůvodnění. Tato námitka je správná; dovodili jsme, že způsobů tradice symbolické nelze užiti u věcí, na něž dopadá § 451 obč. zák.
Avšak ani Stuchelova koncepce neuspokojuje. Stuchel vychází z ustanovení §u 467 obč. zák. a z jeho výkladu, jak jej zastává Pfersche (zástavní právo nezanikne, když se při vrácení zástavy vyhradí a okolnost ta zevně užitím znamení o zastavení svědčících dokumentuje), a pak z té okolnosti, že zákon výslovně nenormuje, aby zástava zůstala trvale v schování věřitelově; průběh jednání mezi věřitelem a dlužníkem má se notářsky osvědčiti, při čemž se kromě zástavní smlouvy konstatuje, že zástavní věřitel ponechává zástavu dlužníku v užívání za výhrady podle §u 467 obč. zák. a proti povinnosti signifikační (tedy opět symbolická tradice!). §em 467 obč. zák. jsem se v pojednání tomto v odst. III. podrobněji zabýval, stejně i momentem trvalosti schování a odkazuji na vývody mnou uvedené. Stuchel arci sám podotýká, že jeho řešení není o nic spolehlivější nežli Frindovo a o věci se pak rozepisuje více de lege ferenda. Pokud pak uvažuje o možnosti aspoň v některých případech použiti vykonatelného spisu notářského, nelze přehlédnouti úskalí §u 34 not. ř. Z prakse je mi známo, že v mnohých případech sepsání vykonatelného spisu notářského a zabavení věci podle § 256 ex. ř. dobře posloužilo; zástavní právo
zabavením nabyté zaniká nyní za platnosti §u 3 zákona z 21. prosince 1932 č. 1 z r. 1933 Sb. z. a n., neučiní-li se návrh na povolení prodeje zabavené věci do dvou let po dni, kterého bylo zabavení vykonáno.
Judikatura našeho nejvyššího soudu se touto specielní otázkou — pokud je mi známo — nezabývala; z judikatury rakouského nejvyššího soudního dvoru poukazuji na rozhodnutí citované v mém pojednání v poznámce 8) sub marg., v němž vysloven správný názor, že zástavní právo nevznikne pouhou tradicí, nýbrž vzetím do úschovy a tím stálé disposice, kterémužto požadavku ponechání zástavy dlužníku v užívání nevyhovuje. Mám za to, že i náš nejvyšší soud vzhledem k rigorosní interpretaci ustanovení o způsobech nabytí zástavního práva k movitým věcem zaujal by při řešení této specielní otázky totéž stanovisko.
  1. Toto přílišné vyhovování hospodářským potřebám svádí na př. při výkladu §u 54 not. ř. k tomu, že se přípustnost nahrazení formy notářského spisu při jednáních této formy vyžadujících pouhou solemnisací odůvodňuje přímo tím, že by jinak tento § 54 neměl praktického významu; zapomíná se však, že praktický význam jeho tkví »asi jen« v možnosti dosáhnouti významných následků procesních — o tom však z dobrých důvodů až někdy později!
  2. Tak uznal již Behrend, Holtzendorff. Encykl., 2. vyd..str. 299, 300, Pfaff-Hofmann, Comm. I. 1., str. 55; Tilsch v předmluvě k Zástavě ruční 1897, a zejména dovozuje Demelius. Das Pfandrecht an beweglichen Sachen nach öster. bürg. Recht, 1897. str. 1 násl., jenž mluví docela o »Dürftigkeit« a »Unvollständigkeit«.
  3. Nedostatek římského práva po této stránce, ohrožující úvěr, uznávají sami romaniste, na př. Bruns v Holtzendorff. Encykl., 2. vyd., str. 376.
  4. Crimen stelľonatus v římském právu Cod. 9, 34.
  5. K tomu blíže srv. Demelius 1. cit. srv. 155 násl.
  6. Tak Demelius 1. cit. srv. 158 násl.
  7. Týž: Zástava ruční, 1879, str. 32.
  8. Srv. i rozh. nejv. soud. dvora z 20. května 1875 Gl. U. č. 5730, jež praví: »Zur Constituirung eines Pfandrechts genügt nicht bloss die körperliche Übergabe der Pfandsache an den Gläubiger; er muss auch die Sache in seine Verwahrung nehmen und sich daher zu derselben in ein solches Verhältniss setzen, dass er jederzeit darüber dispomren kann. Diese Voraussetzung trifft nicht zu, wo die Sache zwar dem Gläubiger übergeben, allein von ihm dem Verpfänder zur Benutzung wieder überlassen wurden ist.«
  9. Srv. i Krčmář, Základy přednášek o právu občanském díl II. Práva věcná část 3., 1926, str. 55.
  10. Srv. na př. Zeiller, Comm. II. str. 258, — ostatně téměř všichni teoretikové.
  11. Srv. též Krainz II. 1 § 273 pozn. 10, Zeiller Comm. ad 452 str. 259: »kann für ein zweckmässiges Mittel zur Bekanntgabe nicht gehalten werden.«
  12. Srv. Frind v cit. článku Nt. Ztg. 1934 str. 8.
  13. 1. c. str. 161, pozn. 18.
  14. Preuss. P. R. I. str. 917.
  15. Comm. II str. 281, kde praví, že taková výhrada »einem Dritten, dem es (das Handpfarid) von dem Schuldner eigenthümlich oder pfandweise überlassen worden, nicht zum Nachtheile gereichen«.
  16. Tilsch, 1. cit. str. 32.
  17. srv. Ofner II. str. 291, 278 násl.
  18. shodně s rozh. nejv. soudu z 2. IX. 1908 Sb. XI. 4310, jak upozorňuje v cit. článku Dr. Stuchel, Nt. Ztg. 1934 str. 22.
Citace:
O způsobech nabytí práva zástavního k věcem movitým.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1935, svazek/ročník 17, číslo/sešit 4, s. 34-36, 41-44.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).