Č. 3163.

Pozemková reforma. — Policejní právo trestní: * Uznal-li úřad oba nerozvedené manžele jako spoluvlastníky zabraného majetku vinnými přestupkem nešetření soupisové povinnosti, neodporuje výrok jeho zákonu.
vNález ze dne 24. ledna 1924 č. 22666/23).
Věc: Dr. Vojtěch a Etelka T. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti županu býv. Novohradské župy stran trestního nálezu pro promeškání soupisové povinnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: K návrhu stpú-u v Praze z 20. května 1921 zavedl hlavní služný okresu lučeneckého jako policejní trestní soudce proti st-lům jako majitelům pozemkového majetku ve výměře přes 1200 kat. j. trestní řízení pro přestupek § 9 nař. č. 61/20 spáchaný nesplně- ním soupisové povinnosti a zprostil je obžaloby rozsudkem z 23. června 1921, vycházeje z předpokladu, že jim stpú-em byla ke splnění povinnosti té dána lhůta, která v době vynesení rozsudku ještě neuplynula.
K odvolání stpú-u změnil župan novohradské župy rozsudkem z 29. července 1922 výrok I. instance, uznal oba žal. vinnými zmíněným přestupkem a odsoudil je k peněžité pokutě každého 6000 K, pro případ nedobytnosti k trestu uzamčení na 75 dnů.
Stížnost do výroku toho podanou uznal nss bezdůvodnou, uváživ:
St-lé brání se pouze jedinou námitkou, že byli odsouzeni oba a to každý z nich samostatným trestem, což prý odporuje § 2 záb. zák. č. 215/19, který, jak dovozují, jest základem pro provedení celé pozemkové reformy a pro všecky otázky s ní související, tedy též pro otázku soupisové povinnosti, a lze prý tedy užíti nař. č. 61/20 jen potud, pokud odpovídá zásadě vyslovené v cit. § 2.
St-lé však přehlížejí, že cit. zák. č. 215/19 ve znění doplněném zákonem z 11. července 1919 č. 387 Sb. má stran soupisové povinnosti zvláštní ustanovení ve 2. odst. § 16, dle něhož může býti za účelem vyšetření zabraného majetku uložena majitelům povinnost ohlašovací, aniž rozeznává, zda majetek je ve výhradném vlastnictví jedné osoby nebo ve vlastnictví týchž osob, a zda vlastníky jsou manželé čili nic, jak učinil v § 2. řešícím otázku jinou, totiž který majetek pokládati je za zabraný.
Z toho je patrno, že zákon v těchto dvou různých otázkách nezaujal téhož stanoviska stran osob, o jejichž nemovitý majetek jde, a řešil otázky ty způsobem různým. Kdežto pro zodpovědní otázky první, zda pozemkový majetek podléhá záboru, rozeznává, zda jde o majetek jednoho vlastníka, či více týchž spoluvlastníků, stanoviv při tom opět zásadu, že nerozvedené manžele není pokládati se stanoviska této otázky za spoluvlastníky, nýbrž za jednu osobu, připustil všeobecně v § 16, aby ohlašovací povinnost uložena byla majitelům, aniž rozeznává způsobem právě zmíněným, z čehož důvodně je souditi, že měl na mysli osoby nalézající se k zabranému majetku vůbec v poměru vlastnickém, ať jako výhradní vlastníky, ať jako spoluvlastníky, a v tomto případě opět bez ohledu na to, jde-li o manžele čili nic.
Jestliže tedy vláda, používajíc zmocnění daného jí §em 20 zák. č. 215/19 při provedení specielního § 16 téhož zák., postihla onou povinností nařízením z 9. ledna 1920 č. 61 Sb. nejen vlastníka, nýbrž i spoluvlastníky, a tyto opět bez ohledu na to, jsou-li nerozvedení manželé, nelze spatřovati v tom odporu se zákonem, když právě, jak dovozeno, zásada vyslovená v § 2 cit. zák. se týká otázky naprosto jiné.
Nss nepřiznal důvodnost ani další námitce, při ústním veřejném líčení blíže provedené, jíž st-lčin zástupce snažil se dovoditi její beztrestnost z důvodu toho, že po rozumu § 1 in fine cit. nař. č. 61/20 soupisová povinnost nepostihuje ji, nýbrž pouze jejího manžela, jakožto jejího zákonného zástupce, neboť když i se zřetelem na ono ustanovení není pochybnosti o tom, že při osobách k právním činům nezpůsobilých soupisová povinnost postihuje jejich zákonného zástupce, jehož činností se nahrazuje právě nedostatek jejich vlastní způsobilosti, nelze z doslovu předpisu toho dovozovati, že i v případě, že spoluvlastníky jsou nerozvedení manželé, zákon zamýšlel přesunouti povinnost tu, postihující jinak svéprávnou manželku jako spoluvlastnici zabraného statku, na jejího manžela jen proto, že jest ho v určitých právních relacích považovati za jejího zákonného zástupce.
Ale pak výroku žal. úřadu, který opřev se o § 1 cit. nař. uznal na ohlašovací povinnost obou st-lů jakožto nesporných spoluvlastníků nemovitého majetku, o nějž jde, a odsoudil je oba samostatně pro nešetření povinnosti té, nelze proto ještě právem vytýkati nezákonitost a bylo zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou, když nss k námitce zástupce st-lky teprve při veřejném ústním líčení přednesené a vytýkající vadnost, záležející v tom, že st-lka nebyla ve správním řízení vyslechnuta, po rozumu §§ 18 a 14 svého zák. přihlédnouti nemohl, ježto námitka ta přesahuje stížné body provedené v písemné stížnosti.

Citace:

č. 3163. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 403-404.