NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Čís. 931.

Zatajení nálezu (§ 201 písm. c) tr. zák.). Ukrýváním nalezené věci jest každá činnost, jíž se má zameziti nebo stížiti, by povolané osoby nenabyly o ní vědomosti.
Přivlastněním jest každé nakládáni věcí, k němuž jest oprávněn pouze vlastník a v němž se jeví úmysl pachatelův, věc si přisvojiti.
(Rozh. ze dne 25. září 1922, Kr I 793/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 5. dubna 1921, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou přestupkem podvodu dle §§ 197, 201 a), 461 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) namítá stížnost, že zde není ani objektivní ani subjektivní skutkové podstaty přestupku podvodu zatajením nálezu. Obžalovaná neukrývala nálezu, nýbrž veřejně o něm vypravovala, veřejně dala hodinky do správy hodináři, nežádajíc, by byly změněny a jejich nabytí vlastníku stiženo; nepřivlastnila si nálezu, poněvadž hodinky za své nevydávala, nezdráhala se jich vrátiti, naopak byla k tomu ochotna, ale neznala majitelky. Chystala se nález ohlásiti ještě ve lhůtě § 389 obč. zák., její úmysl byl zmařen zabavením hodinek jich majitelkou. Neměla úmyslu ani ukrývati ani si přivlastniti věc nalezenou. Stížnost není odůvodněna. Věc nalezenou zatajuje (ukrývá), kdo positivním jednáním se snaží zameziti nebo stížiti, aby povolané osoby nabyly o ní vědomosti. K ukrytí stačí tudíž každá činnost, jíž se má dosíci tohoto účelu; není nutno, aby věc byla opravdu skrývána, zakopána atd., stačí, byla-li odnesena z místa, kde se dosud nalézala, a byla-li přechovávána u osoby neoprávněné a jejímu vlastníku tak stiženo opětné její nabytí. Přivlastněním dlužno rozuměti každé nakládání věci, k němuž jest oprávněn pouze vlastník a v němž se projeví úmysl pachatelův, věc si přisvojiti. V daném případě jest zjištěno, že obžalovaná našla na Žižkove stříbrné hodinky s koženým páskem v ceně 50 K, odnesla je z místa nálezu domů, přechovávala je po dva dny ve svém bytě a odnesla třetí den k hodináři P-ovi, dala vyměniti rozbité sklíčko za nové a nahraditi kožený pásek kovovým náramkem. К vypátrání majitele ztracené věci žádných kroků nepodnikla, zejména nálezu neohlásila; že se svým jednáním přičiňovala, aby se zpráva o nálezu dostala do veřejnosti a že byla ochotna hodinky vrátiti, rozsudek nezjistil. — Lhostejno jest, že nedala hodinky změniti, aby jich jejich majitelka nepoznala; neboť to, co učinila, již samo stačí k naplnění pojmu, ukrývání; v jejím jednání u hodináře pak se zřejmě projevil úmysl, přivlastnili si věc nalezenou. Správně tedy uznal soud nalézací, že zjištěné jednání obžalované naplňuje obě náležitosti objektivní skutkové podstaty přestupku podvodu zatajení nálezu, že obžalovaná nalezené hodinky si zatajila a si přivlastnila. Stěžovatelku neomlouvá, že v době, kdy trestný čin vyšel na jevo, ještě neuplynula osmidenní lhůta § 389 obč. zák. k ohlášení nálezu, a že chtěla hodinky vrátiti a nález oznámiti, (což ostatně rozsudek nezjišťuje), poněvadž v té době byl již trestný čin dokonán a nemohl býti odčiněn. Po subjektivní stránce zjišťuje rozsudek, co žádá § 201 c) tr. zák., že totiž obžalovaná zatajila a přivlastnila si věc nalezenou úmyslně, a pouhé popírání subjektivní viny a brojení proti tomuto skutkovému zjištění prvního soudu s hlediska § 288 čís. 3 tr. ř. nepřípustné není vůbec provedením materielně právního důvodu zmatečnosti, jehož se stížnost dovolává.

Citace:

č. 931. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 416-417.