NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 573.

Není třeba, by »vědomost vrchnosti« (§ 187 tr. zák.) dosáhla jakéhosi vyššího stupně podezření, stačí již vzdálené půtahy.
Není neodolatelným donucením (§ 2, lit. g) tr. zák.), spáchal-li svědek křivou přísahu, by se vyhnul trestnímu stíhání.
(Rozh. ze dne 17. října 1921, Kr I 275/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 20. ledna 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry dle § 183 tr. zák. a zločinem podvodu dle §§ 197 a 199 lit. a) tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se zmatečního důvodu § 281 čís. 9 a) tr. ř. vytýká stížnost nalézacímu soudu, že nesprávně použil zákona výroky: 1. že zpronevěření se nestalo beztrestným tím, že stěžovatel zpronevěřené peníze dne 22. června 1920 poštou Karlu W-ovi odeslal, protože již dne 19. června 1920 okresní soud, tedy vrchnost o provinění stěžovatelově se dověděla tím, že tohoto dne svědkyně Anna A. u soudu seznala, že, tvrdí-li W., že onoho peníze neobdržel, je na snadě domněnka, že stěžovatel peníze zpronevěřil, 2. že stěžovatel, spáchav zločin křivého svědectví, nejednal v neodolatelném donucení, protože bylo na vůli stěžovatelově použíti dobrodiní § 153 tr. ř., o němž byl soudcem výslovně poučen.
K prvé výtce uvádí stížnost, že zmíněné seznání A-ové nebylo takové, že bylo by lze tvrditi, že jím soud nebo jiná vrchnost se dověděla o provinění stěžovatelově; toho nejlepším důkazem je prý okolnost, že trestní řízení proti stěžovateli bylo zahájeno značně později, takže prý patrně v oné výpovědi nebyl shledán důvod podezření. Stížnost, která ani nenaznačuje, proč by ona svědecká výpověď nebyla dostatečným zdrojem vědomosti soudu o provinění stěžovatelově, jest na omylu. Doslov § 187 tr. zák. neposkytuje opory pro požadavek, by vědomost vrchnosti musela dosáhnouti jakéhos vyššího stupně podezření; dle úvodu § 188 tr. zák. stačí naopak již vzdálené půtahy. Nad to svědkyně A-ová výslovně naznačila i jinak zjevnou domněnku, že stěžovatel peníze zpronevěřil; učinila tak u okresního soudu, v jehož obvodu obviněný a poškozený bydleli a zpronevěra spáchána byla; na tomto soudu bylo dle § 89 tr. ř., by neodkladně zahájil přípravné vyhledávání; neučinil-li tak, nelze z tohoto opomenutí ničeho dovozovati v tom směru, jakoby byl okresní soud ve zmíněné výpovědi neshledal důvodu k podezření. Druhou výtku opírá stížnost o vývody, že povinnost svědka, by udal pravdu, nevyžaduje, by po případě sám sebe vinil ze zločinu; stěžovatel měl prý volbu, by buď vypovídal a, poví-li pravdu, sám ze zločinu se vinil, nebo by se výpovědi vzdal s odůvodněním, že by se v případě pravdivé výpovědi vinil z trestného činu nebo by jako svědek vědomě potvrdil tvrzení objektivně nepravdivé, by takto vyvázl z tísně; stěžovatel byl prý tudíž ve stavu neodolatelného donucení. Jest jasno, že tyto vývody dovolávají se okolnosti, vylučující dle § 2 lit. g) zlý úmysl, a že jimi není uplatňován zmatečný důvod § 281 čís. 9 lit. b), nýbrž zmatečný důvod § 281 čís. 9 lit. a) tr. ř. Avšak bezdůvodně. Tvrzené neodolatelné donucení u svědka-stěžovatele nestávalo. Mohl se svědectví vzdáti a toto své rozhodnutí odůvodniti všeobecnou poznámkou, že by mu vydání svědectví bylo k hanbě; bližšího odůvodnění by soudce na něm nebyl požadoval, anť byl o ději výpovědí svědkyně A-ové a ostatními podklady a výsledky řízení, v němž A-ová a stěžovatel slyšeni byli, zpraven; donucovacími prostředky stěžovateli hrozeno nebylo. Mohl tedy vydání svědectví bez jakékoli újmy odpírati; beze všeho nátlaku bral břímě, vypovídati jako svědek na sebe. Správně proto nalézací soud otázku, jednal-li stěžovatel z neodolatelného donucení, zodpověděl záporně.

Citace:

č. 573. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 390-391.