Č. 3126.

Státní zaměstnanci: Kterak jest naložiti s darem z milosti, povoleným jako přídavek k pensi, při úpravě pense podle zák. č. 99/ 1922?
(Nález ze dne 16. ledna 1924 č. 495). Věc: František F. v R. (adv. Dr. Jindřich Fleischmann z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (kom. úředník Václ. Voborník) stran připočtu daru z milosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zsp v Praze výnosem ze 7. března 1922 používajíc zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb. upravila Jindřichu F., profesoru státní prům. školy v. v. bytem v R., pensi z dosavadních 4681 K 60 h ročně, kromě níž požíval daru z milosti ročních 600 K, přiznaného mu k pensi cis. rozhodnutím z 3. května 1916, na 7606 K 8 h přiznáním 75 procent z pensijní základny 10008 K; při tom nevzala zřetele k uvedenému daru z milosti.
Žádost st-le z 5. července 1921 za přípočet tohoto platu, kterýž jest řádně nabytým právem a jehož zápočet do pensijní základny odpovídá prý i zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb. zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím, jež odkazuje na předpis odst. 3 §u 1 zák. ze 17. prosince 1919 č. 3 Sb. ex 1920 resp. zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Podle 3. odst. § 1 zák. z 17. prosince 1919 č. 3 Sb. ex 1920, zvyšujícího odpočivné požitky státních zaměstnanců, ve znění čl. I. zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb. »dary a přídavky z milosti se do požitků podle předchozích ustanovení vyměřených započtou« a podle čl. III. posléze uvedeného zák. provedením zák. nesmí nikdo býti zkrácen na svých dosavadních celkových požitcích.
Stížnost namítá, že žal. úřad nesprávně vyložil uvedený předpis, ustanovující zápočet přídavků z milosti, tvrdíc, že tato norma může znamenati jedině, že sluší dary z milosti připočítávati k požitkům. To prý vychází jednak z ostatního obsahu zákona, jednak z důvodové zprávy k zákonu, konečně pak jest i v souhlasu s tím, že podle zprávy rozpočtového výboru byla k účelům zápočtu darů z milosti preliminována zvláštní úhrada. Ostatně prý i prov. nař. k zák. 99/1921 z 15. července 1921 č. 234 Sb. (§ 2) jest v rozporu s prováděným zák. a proto neplatno.
Nss neuznal stížnost důvodnou, neboť není nejmenší příčiny, aby svrchu uvedený předpis zákonný o poměru přídavků z milosti k pensi poskytnutých k nově upraveným pensijním požitkům vykládán byl ve smyslu jiném, než odpovídá doslovnému jeho znění a než v souhlasu s ním učinil úřad. Podle doslovného znění zápočet jako pravý opak připočtu nezvyšuje kvantum, jehož se týká. V daném případu pak takto usuzovati sluší tím spíše, že zák. č. 99/1921 v čl. I. ohledně zcela obdobných zápočtů užívá promiscue výrazu »vpočte se«.
Nějaký jiný předpis, ze kterého by se snad dalo souditi na význam slova »zápočtu« stížností tvrzený, v cit. zák. obsažen není.
Leč ani v důvodových zprávách k osnově zákona nelze pro výklad stížnosti nalézti nějaké opory. Naopak zpráva výboru tisk č. 2028 k zák. č. 3/1920 uvádí, že bude nutno běžné dary a přídavky z milosti, jež k některým požitkům kdysi byly povoleny k vůli stejnému nakládání vpočítati do zvýšení požitků zákonem prováděného. Důvodová zpráva vládní tisk č. 1313 k zák. 99/1921 pak uvádí zase zcela zřejmě proti názoru stížnosti, že ustanovení o započtení darů a přídavků z milosti přejímají se z dosavadního textu zákona, ježto není důvodu, který by nutkal k tomu, aby se upustilo od zásady v něm projevené; ve zvláštních případech, kde podle nového ustanovení § 1, odst. 3 se do pense započte dosavadní dar nebo přídavek z milosti, jenž byl náhradou za to, že se zaměstnanci jistá služební doba do pense nezapočítala, bude lze tuto náhradu i pro budoucnost zachovati udělením nového daru (přídavku) z milosti k upravené pensi. I z důvodové zprávy státně-zřízeneckého výboru vysvítá zřejmě, že zákonodárce stál na stanovisku, že staré přídavky z milosti k pensím mají býti zvýšením podle nové pensijní úpravy konsumovány, neboť by jinak nemohla tato důvodová zpráva předpokládati, že přepočítánu nároků dosavadních na nároky z tohoto zákona vzešlé mohlo by v jednotlivých případech dojíti k snížení nároků dosavadních.
Takovému případnému poškození bylo nutno čeliti ustanovením, jež vsunuto bylo státně-zřízeneckým výborem jako konečná věta čl. III. zák.
Důsledkem tohoto ustanovení, zabraňujícího zkrácení zaměstnance na jeho dosavadních celkových požitcích, musí býti ovšem ponechání zaměstnanci i po nové úpravě pouze ona částka daru nebo přídavki z milosti, která zvýšením pense absorbována nebyla. Takovými případy ospravedlněna by byla i zdůrazňovaná stížností zvláštní úhrada pro vyšší výdaje, vyvolané se zřetelem k přídavkům z milosti, ač ovšen v tom, že rozpočet vyhradil zvláštní úhradu pro platy určitého způsobu, nespočívala by vůbec ještě zákonná normace, že platu sluší k plnění nějakého účelu skutečně i použíti a že ten účel má býti plněn.
Nař. rozhodnutí jest tudíž zcela v souhlasu se zákonem i slušek bezdůvodnou stížnost zamítnouti, aniž bylo třeba bráti v úvahu vývod stížnosti, že prováděcí nařízení 234/1921, jsouc v rozporu se zák. 99/ 1921, jest neplatné, když nař. rozhodnutí svůj výrok opřelo nikoli toto nař., nýbrž jen o zákon, a aniž bylo třeba přihlédnouti k námitce přednesené při líčení, že v daném případě jde nikoli o dar z milosti, nýbrž o zákonitou součást pensijních požitků, neboť písemná stížnost sama s tohoto právního hlediska proti nař. výroku nebrojila, nýbrž výslovně uznávala, že jde o dar z milosti (§ 18 zák. o ss).

Citace:

č. 3126. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 334-336.