NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12904.

Samospráva obecní: Jestliže se kupitel nemovitosti smluvně zavázal, že zaplatí dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí, a také ji zaplatil, není zcizitel legitimován žádati za její vrácení podle § 52 zákona č. 44/1927 Sb.
(Nález z 20. května 1937 č. 720/35-4.)
Prejudikatura: Boh. A 9761/32.
Věc: Isidor D. v Miroslavi proti rozh. zem. úřadu v Brně z 20. listopadu 1934 o vrácení dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 21. září 1929 žádal Isidor D. na základě § 52 zákona č. 44/1927 Sb., aby mu byla jako zciziteli vrácena zaplacená dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí z převodu miroslavských parcel č. kat. 561/9, 561/2, 561/1 a 568. Moravský zem. výběrčí úřad v Brně žádosti té výměrem z 5. dubna 1932 nevyhověl. Okr. úřad v Moravském Krumlově výměrem z 23. října 1934 odvolání Isidora D. nevyhověl v podstatě z důvodu, že zcizitel první tři dávky nezaplatil sám, ježto tak učinili kupitelé nemovitostí, kdežto otázkou čtvrté dávky se okr. úřad nemohl vůbec zabývati, neboť zem. výběrčím úřadem nebylo ještě o jejím navrácení rozhodnuto, poněvadž žadatel dosud neprokázal, že tuto dávku zaplatil. Zem. úřad v Brně nař. rozhodnutím zamítl další odvolání v podstatě z důvodů napadeného výměru.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:
Stížnost nepopírá zjištění žal. úřadu, že v prvních třech případech, o nichž bylo nař. rozhodnutím rozhodnuto věcně, dávku nezaplatil zcizitel, nýbrž kupci, kteří od něho pozemky koupili, tvrdí však, že nárok na vrácení dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí podle § 52 zákona č. 44/1927 Sb. má vždycky zcizitel bez ohledu na to, kdo dávku zaplatil, a namítá, že žal. úřad, vycházeje z opačného stanoviska, v prvních třech případech neprávem odepřel zciziteli legitimaci k žádosti o vrácení dávky, a v případě čtvrtém neprávem odepřel meritorně o žádosti rozhodovati.
Ve svém nálezu Boh. A 3802/1924, jehož se žal. úřad dovolal a z něhož i okr. úřad převzal důvody pro své rozhodnutí, vyslovil nss, že nárok na vrácení dávky podle § 1 č. 4 zákona č. 209/1920 Sb., jehož právním důvodem je bezdůvodné obohacení, jest oprávněn uplatňovati ten, na jehož vrub se obohacení stalo, a přiznal právo to v daném případě nabyvateli, který kupní smlouvou převzal povinnost dávku zaplatiti a který ji také zaplatil. V daném případě běží o vrácení dávky podle § 52 zákona č. 44/1927 Sb., který v podstatě shodně s cit. § 1 odst. 4 zákona č. 209/1920 Sb. stanoví osvobození pro převody pozemků uskutečněné v letech 1924 až 1927 a dodává: »Byla-li dávka zaplacena, jest ji bez úroků vrátiti«. Není tedy pravda, že zákon dobrodiní vrácení dávky dává výslovně zciziteli.
Zásady shora uvedené aplikoval nss v nálezu Boh. A 9761/32 i na případ vrácení dávky podle § 52 zákona č. 44/1927 Sb. a dospěl k závěru, že i podle tohoto zákonného ustanovení je legitimován domáhati se odčinění bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor obohacení nastalo. Neprávem opírá stížnost názor, že osobou tou je vždycky zcizitel, o to, že podle dávkového řádu je dávkou povinen zcizitel, s nímž výhradně se řízení provádí, kdežto ručení kupitele je toliko povahy podpůrné, neboť neběží o vyměření dávky, nýbrž o vrácení dávky pravoplatně již vyměřené a jsou proto pro posouzení sporné otázky ustanovení dávkového řádu bez právního významu.
Bezdůvodná je námitka, že i v případě, kde se nabyvatel zavázal smlouvou zaplatiti dávku, má nárok na vrácení dávky toliko zcizitel, ježto podkladem vyměření dávky není udaná kupní cena, nýbrž obnos, rovnající se součtu kupní ceny a dávky, že v každém případě jde dávka na vrub zcizitele, i že jest jen věcí kalkulace, jakým způsobem zcizitel tento obnos ve smlouvě vyčíslí. Z toho, že se dávka, již se zavázal nabyvatel smluvně za zcizitele zaplatiti, s hlediska dávkového přičítá jako vedlejší plněni ke kupní ceně, neplyne ještě, že tato dávka tvoří ve smluvním poměru mezi stranami nerozlučitelnou součást kupní ceny, na jejíž zaplacení, a tudíž i vrácení měl by zcizitel nárok. Nerozhodnou je pak okolnost, zda a jakým způsobem zcizitel dávku nabyvateli v prodejní ceně zakalkuloval, neboť běží toliko o soukromoprávní poměr mezi kompaciscenty, z něhož nic pro nárok na vrácení dávky nelze vyvozovati (Boh. A 10479/33). Ze stejného důvodu je nerozhodná okolnost, že by — po názoru stížnosti — dávkové úřady nebyly oprávněny vrátiti dávku mandatáři zcizitelovu, který k jeho příkazu jeho jménem dávku zaplatil. Trvá proto i v daném případě soud na právním názoru, že zavázal-li se kupitel smluvně zaplatiti dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí a dávku také zaplatil, není zcizitel legitimován žádati o její vrácení podle § 52 zákona č. 44/1927 Sb.

Citace:

Č. 12904. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 615-617.