NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 4776.

Ručení zubního lékaře a u něho zaměstnaného zubního technika za vadné vsazení můstku. Zákon ze dne 14. dubna 1920, čís. 303 sb. z. a n. vztahuje se pouze na zubní techniky, provozující samostatně živnost, nikoliv na zubní techniky, zaměstnané u zubních lékařů.
(Rozh. ze dne 4. března 1925, Rv I 66/25.) Žalobce objednal u prvého žalovaného, zubního lékaře, zlatý můstek, jejž mu zasadil do úst druhý žalovaný, zubní technik, zaměstnaný u prvého žalovaného. Můstek byl vadným potud, že střední jeho dutá část nebyla úplně uzavřena, následkem čehož do ní vnikla solní kyselina, která při tlaku na můstek vyměšovala se z něho do žalobcovy ústní dutiny a způsobila mu na jazyku vážné poškození. Žalobní nárok na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu pouze proti prvému žalovanému zubnímu lékaři. Odvolací soud nevyhověl ani odvolání žalobce ani odvolání prvého žalovaného.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání prvého žalovaného, k dovolání pak žalobce uznal žalobní nárok po právu i proti druhému žalovanému.
Důvody:
Škodu žalobcovu zavinili oba žalovaní. Nelze sice souhlasiti s dovoláním žalobcovým, že zavinění druhého žalovaného dlužno spatřovati již v tom, že předsevzal lékařský zákrok, k němuž podle zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 303 sb. z. a n. pokud se týče vládního nařízení ze dne 27. dubna 1922, čís. 132 sb. z. a n. nebyl oprávněn, neboť druhý žalovaný tento zákrok předsevzal jako zaměstnanec prvého žalovaného, kdežto zákon, pokud se týče nařízení vztahují se jen na zubní »techniky, provozující samostatně tuto živnost, jak nad veškeru pochybnost jest patrno z ustanovení §§ 2, 3 a 5 zákona, kde výslovně se mluví o živnosti zubní techniky a o oprávnění ku provozování této živnosti (§2), o koncesovaných oprávněných zubních technicích (§3) a o zubních technicích, kteří vykonali s úspěchem praktickou zkoušku, předepsanou v §u 3 (,1) a (2) zákona, pokud se týče, kteří od této zkoušky ve smyslu §u 3 (3) byli osvobozeni, a kteří podle §u 5 smějí užívati označení »zkoušený zubní technik«, pokud se týče jedině označení »zubní technik«. Přes to je zavinění obou žalovaných patrno. Je zjištěno, že znalec Dr. Bedřich S. přes největší pozornost na střední části můstku pouhým okem nebyl s to shledati žádný otvor a že také žalovaní onoho otvoru nespatřili, ačkoliv, jak tvrdí, můstek po jeho zhotovení pokud se týče před jeho zasazením do úst žalobcových náležitě prohlédli. Již z toho je patrno, že k odvrácení nebezpečí, spojeného se zasazováním dutého můstku, vykoupaného v solní kyselině, do úst pacientových nestačí jeho ohledání pouhým okem, nýbrž že je nevyhnutelně zapotřebí dalších opatrností, zejména ohledání můstku řádnou lupou, jíž by bylo lze zjistiti i takové otvory, které pouhým okem nelze spatřiti, které však úplně stačí, aby solní kyselina jak do duté části můstku vnikla, tak se z ní při tlaku opět vyměšovala, jak se v tomto případě vskutku stalo. Ale žalovaní této za daných okolností nutně přikázané opatrnosti nešetřili. K tomuto zřejmému zavinění obou žalovaných, nešetřivších potřebné a zá-konem předepsané (§ 1299 obč. zák.) zvýšené pozornosti ještě přistupuje, že prvý žalovaný, nebyv přítomen při zasazování můstku do úst žalobcových, se ani potom osobně nepřesvědčil, zda se stalo bezvadně, což bylo jeho povinností, když druhý žalovaný pracoval pod jeho dozorem, a že druhý žalovaný, když již se stalo, že solní kyselina vnikla do duté části můstku a vyměšovala se pak do žalobcovy ústní dutiny, prvému žalovanému to ihned nehlásil, neboť v obou těchto případech byl by měl prvý žalovaný (lékař) možnost opatřiti, čeho bylo třeba, aby bylo zabráněno alespoň dalším škodlivým následkům, přivoděným tím, že vadný můstek zůstal v žalobcových ústech a že se z něho při kousání solní kyselina na dále vyměšovala na žalobcův jazyk. Žalovaní nemohou se omlouvati tím, že užívati lupy při provozu zubního lékařství není zvykem, neboť z toho ještě neplyne, že této opatrnosti netřeba použiti ani tehdy, kdy toho, jako zde, k odvrácení nebezpečí pacientovi jinak hrozícího je nevyhnutelně zapotřebí. Nemění na tom ničeho ani ta okolnost, že znalec Dr. Bedřich S. prohlásil, že velká lupa nepatří k výbavě zubního lékaře, a uznal za dostatečné, když lékař hotový můstek pouhým okem důkladně ohledá a po koupeli v solné kyselině krátce přes plamen přetáhne, jak se v tomto případě stalo. Znalec není oprávněn přiznávati žalovaným úlevy v šetření povinné péče a nemá vůbec obírati se otázkou zavinění, neboť jest to otázka právní, kterou řeší jedině a výhradně soud. Shora zmíněné zvýšené pozornosti bylo šetřiti tím spíše, když s tím nebyly spojeny ani zvláštní námaha nebo ztráta času, ani snad nějaký náklad, jejž by hospodářsky nesnášel provoz zubního lékařství. Žaloba o náhradu škody je proto důvodem opodstatněna nejen proti prvému žalovanému, jak uznaly již nižší soudy, nýbrž také proti druhému žalovanému, který podle toho, co shora uvedeno, úraz žalobcův také zavinil.

Citace:

č. 4776. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 477-479.