NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 8954.

Nemá-li vzájemná pohledávka, namítaná proti zažalované směnečné pohledávce, náležitostí § 88 směn. zák., nemůže již po zákonu býti předmětem započtení.
(Rozh. ze dne 11. května 1929, Rv I 778/29.) — Čís. 8954 —
653
Proti směnečnému platebnímu příkazu namítli žalovaní, že pohledávka, za kterou byla dána směnka, již není, ježto prý žalovaný jakožto obchodní zástupce žalobkyně má proti ní pohledávku rabatní (z provise) za prodaná motorová kola a za škodu z neoprávněného odejmutí zastoupení, čímž prý jest směnečná pohledávka kompensována, tak že žalující strana zažalovanou směnku proti žalovanému prý nemůže uplatňovati. Procesní soud prvé stolice ponechal směnečný platební příkaz v platnosti mimo jiné z těchto důvodů: Podle § 88 směn. zák. je započítání vzájemných pohledávek přípustným jen, přísluší-li dlužníkovi proti žalující straně splatná pohledávka směnečná nebo jiná pohledávka peněžní, která spočívá na právoplatném rozhodnutí soudním, nebo na soudním vykonatelném smíru. V námitkách žalovaní ani netvrdili, že jim přísluší takováto započítatelná pohledávka proti žalující straně, naopak, z jejich námitek vysvítá, že tvrzená vzájemná pohledávka číselně vůbec ještě není určena. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle § 87 směn. zák. může směnečný dlužník činiti jen takové námitky, které plynou ze směnečného práva nebo které mu příslušejí přímo proti tomu, kdo právě žaluje. Do skupiny posléz uvedené náleží také námitka placení, jehož obdobou jest započtení. Připouští tedy zákon zásadně i námitku započtení, ale hned v § 88 směn. zák. omezuje započtení i na určitý druh vzájemných pohledávek, které uvádí výčetmo (dokl. slovo »jen«). Nemá-li tedy vzájemná pohledávka, namítaná k započtení, těchto vlastností, nemůže býti již po zákonu předmětem započtení ve směnečném sporu. Bylo by tedy na dlužníku, by tvrdil a nabídl o tom důkazy, že jest jeho vzájemná pohledávka buď dospělou pohledávkou směnečnou neb jinou peněžitou pohledávkou spočívající na právoplatném soudním rozhodnutí nebo na soudně vykonatelném smíru, po případě, že mezi ním a žalobcem došlo ke zvláštnímu ujednání, podle něhož mohly býti započteny i jiné pohledávky. V souzeném případě plyne již z námitek, že vzájemné pohledávky žalovaného nejsou takovými pohledávkami, jež má na zřeteli § 88 směn. zák. Proto právem nižší soudy nepřipustily, by bylo o nich jednáno, i když žalobkyně zvláště nevytkla nepřípustnost započtení, ježto zvláštní dohoda stran co do započtení těchto pohledávek nebyla dlužníky ani tvrzena. Nižší soudy nepochybily ani, ponechavše směnečný platební příkaz v platnosti, ač žalobkyně neučinila v prvé stolici příslušný návrh. Rozhodným byl jen návrh žalobní, by byl vydán směnečný platební příkaz. Tomuto návrhu bylo v podstatě vyhověno. Rozsudkem vydaným k námitkám žalovaných bylo jen vyřčeno, že směnečný platební příkaz zůstává ve své moci (§§ 553 a 559 c. ř. s.).

Citace:

č. 8954. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 676-677.