NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Čís. 6429.

Zaručil-li se škůdce poškozenému soudním smírem, že zakročí u třetí osoby (pojišťovny) o náhradu případných nákladů poškozenému, lze na něho nastupovati přímo exekucí, by tak učinil, nelze ho však žalovati na zjištění jeho závazku a na placení oné náhrady.
(Rozh. ze dne 2. listopadu 1926, Rv II 291/26.)
Žalobce byl těžce poraněn koněm žalovaného, takže byl po několik měsíců v ošetřování v městské nemocnici. V řízení o žalobě, jíž domáhal se žalobce na žalovaném náhrady škody, uzavřely strany soudní smír, dle něhož se žalovaný zavázal zaplatiti žalobci na úplné vyrovnání svého závazku 2 000 Kč a pro případ, kdyby byl žalobce úředně přidržen k zaplacení nákladů za ošetřování, vzal na sebe žalovaný povinnost, zasaditi se u pojišťovny pro povinné ručení »K.«, by tyto náklady byly žalobci nahraženy. Oněch 2 000 Kč žalovaný žalobci zaplatil. Ježto pak žalobci byla napotom uložena náhrada nemocničních nákladů 2 200 Kč, a žalovaný ve prospěch žalobcův u pojišťovny K. nezakročil, domáhal se žalobce zjištění, že žalovaný vůbec, pokud se týče nikoliv s náležitým důrazem dosud nezakročil u pojišťovny K. ohledně zaplacení 2 200 Kč městské nemocnici, a by žalovaný byl uznán povinným zaplatiti žalobci 2 200 Kč. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto — Čís. 6429 —
1579
důvodů:
Žalobce, cituje § 880 a) obč. zák., připisuje mu obsah, jako by stanovil, že ten, kdo někomu slíbil, že u třetí osoby zakročí, tuto takto na sebe vzatou povinnost podle míry svého slibu splniti musí. Avšak to cituje obsah zrušeného starého §u 881 obč. zák., jejž nové znění vyplnilo ustanoveními o smlouvě ve prospěch osoby třetí, kdežto na místo jeho starého znění dosazeno nyní ustanovení §u 880 a) předpisující, že, slíbil-li kdo komu plnění třetí osoby, platí to jako přípověď, že se u ní o to zasadí, a že, zaručil-li se dokonce za výsledek, ručí za plné dostiučinění, když osoba třetí odepře plniti. A toto ustanovení nyní rozhoduje i pro souzený spor, ačkoliv lze připustiti, že případ, kdy slíbeno pouze zakročení u osoby třetí, aniž se zaručeno za výsledek, i podle nového znění bude vypadati stejně jako podle starého, protože třeba nové znění nestanovilo, že slib zakročení splněn býti musí, přece plyne to ze všeobecného předpisu §u 861 obč. zák., dle něhož smlouva vzniká tím, že jedna strana prohlásí, že něco dá neb učiní (souzený případ) a druhá strana slib ten přijme; každá smlouva však musí se splniti, jak to dřív výslovně stanovil § 902 obč. zák. a jak to nyní zákonodárce, obsah tohoto §u vypustiv, pokládá za tak samozřejmé, protože povahou a účelem smlouvy dané, že to ani výslovného upotřebení nepotřebuje. Tedy skutečně musí žalovaný, převzav závazek, zakročiti u »K.« o náhradu příslušných nemocničních nákladů pro případ, že žalobce k zaplacení jich bude úředně přidržen, závazek ten splniti, a jen na toto splnění, na ono zakročení má žalobce nárok, takže jen o ně mohl by žalovati, kdyby žaloby třeba bylo. Není jí totiž potřebí, ježto závazek převzat byl nikoliv prostou smlouvou, nýbrž soudním smírem, který tvoří sám už exekuční titul, takže nezbývá skutečně nic jiného, jakž prvý soudce správně uvedl, než aby žalobce, раk-li žalovaný slibu posud nesplnil, což zde vůbec zkoumati netřeba, doháněl ho k splnění, k zakročení u »K.« exekucí podle §u 354 ex. ř. Žádání, by bylo zjištěno, že žalovaný dosud nezakročil vůbec pokud se týče s patřičným důrazem, což patrně má znamenati »opravdově«, není místné, protože, může-li přímo exekvováno býti plnění závazku, netřeba teprve žalovati o určení, že posud splněno nebylo, neboť toto určení vlastně vyjadřuje jinými slovy jen určení, že závazek, nebyv posud splněn, dále trvá, ale není tu podmínek takové žaloby určovací (§ 228 c. ř. s.), by totiž žalobce měl právní zájem na tom, aby se to zjistilo vůbec, neřku-li co nejdříve: může totiž žalobce prostě vésti exekuci a ponechati žalovanému, by podal žalobu oposiční dle §u 35 ex. ř., раk-li by tvrditi chtěl, že už řádně splnil. Na nic jiného ani na nic více nemá žalobce nároku, než by žalovaný u »K.« zakročil, zejména naprosto nemá práva, žádati od něho zaplacení nemocnič. nákladů 2200 Kč. Žalobce nárok tento ustrojuje jako nárok na náhradu škody z nedodržení slibu o zakročení, ale nepokouší se vůbec o právnické založení této konstrukce. Je to také nemožné, neboť nikdy nelze v takových případech dolíčiti podmínky náhrady škody, zejména příčinnou souvislost mezi opomenutím (nezakročením) a škodou, neboť není na snadě, že právě jen proto třetí osoba neplní, »K.« neplatí, že u ní posud zakročeno nebylo, že by byla splnila, kdyby se bylo zakročilo. Zkrátka při smlouvě o pouhé zakročení nemůže se žádati nic jiného, než právě toto zakročení: to jasně plyne nyní také ze znění §u 880 a) obč. zák., jenž teprve tehdy činí slibovatele povinným náhradou škody a to ovšem plným zadostiučiněním, když se nejen zavázal zakročiti, nýbrž přímo se zaručil i za výsledek. V souzeném případě byl by se žalovaný musel zaručit, že »K« zaplatí, a bylo ovšem věcí žalobce, aby si takový závazek vymínil: přestal-li na závazku pouhého zakročení, musí si to přičísti sám, že více žádati nemůže, než zakročení. Že mu nemá příslušeti nárok na zaplacení, plyne ostatně i ze smíru samého, když se v něm žalovaný nejprve zavazuje zaplatiti 2 000 Kč na uspokojení nároků žalobcových, mezi nimiž byla i náhrada nákladů nemoci a potom pro případ tam vytčený kromě toho ještě k zakročení u »K.« za účelem zaplacení nemocničních nákladů, nikoli a nijak však také k zaplacení těchto nákladů. Když žalobci zažalované nároky nepříslušejí, netřeba rozbírati, zda-li, kdyby mu příslušely, byla by žaloba předčasnou, neboť, když žalovaný navrhl konečné zamítnutí žaloby, musí se mu vyhověti, když je to odůvodněno.

Citace:

č. 6429. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 542-544.