Č. 3138.

Církevní věci. — Administrativní řízení: I. * Resoluce národního shromáždění podaná vládě nemá povahu právní normy. — II. * Ani ze zákona č. 625 ex 1920 ani z resoluce poslanecké sněmovny z 25. listopadu 1920 a senátu z 18. listopadu 1920 neplyne právní nárok duchovenstva na Slovensku na nouzové výpomoci. (Otázka, zda nárok takový plyne z výnosu min. školství a národní osvěty z 10. června 1921 k tomu vydaného, nebyla řešena).
(Nález ze dne 19. ledna 1924 č. 21.188/23).
Věc: Josef Š. v P. proti referátu min. školství a národní osvěty v Bratislavě o státní nouzovou výpomoc. Výrok: Stížnost se zamítá dílem jako nepřípustná, dílem jako bezdůvodná.
Důvody: St-1, jenž byl do konce srpna 1921 římsko-katolickým kaplanem v P., byl s působností od 1. září 1921 ordinariátem v Trnavě jmenován katechetou měšťanské školy v Bratislavě. Toto služební místo však nenastoupil, a to podle tvrzení jeho z důvodu, že referát min. škol. v Bratislavě proti jmenování zakročil a katechetského platu mu nepoukázal. Počínaje dnem 1. července 1921 nebyla již st-li poukazována státní nouzová výpomoc.
Dopisem ze 16. března 1922 připomněl st-1 referátu pro záležitosti církve katolické, že »dvakráte u něho zakročil osobně ve příčině nouzové výpomoci, jejíž poukazování bylo mu zastaveno vzhledem k tomu, že byl vyjmenován katechetou v B., kteréžto jmenování však bylo překaženo. V obojím případu dostalo se prý pisateli ubezpečení, že referát žádosti vyhoví, jakmile dostane potvrzeni od trnavského vikariátu, že byl pisatel — což prý jest faktum — v duchovní správě zaměstnán. Pisatel tudíž zasílá ono potvrzení žádaje za nejrychlejší vyřízení.« Potvrzení arcibiskupského náměstnictva v Trnavě z 11. března 1922 zní, že kaplan Josef Š., když nemohl zaujati místo katechety v B., účinkoval nejprve v P., potom v S., jakožto kaplan, a byl tak nepřetržitě průběhem roku 1921 v duchovní správě zaměstnán.
Na to vládní referát pro záležitosti církve katolické v B. rozhodnutím z — rozhodl, že . . . poněvadž podle seznamů referátu kaplanská stanice v P. byla obsazena, duchovní Josef Š. však v evidenci stále fungoval jakožto katecheta bratislavský a během roku 1921 ordinariátem v Trnavě nebyla co do jeho osoby oznámena žádná změna, není možno žádosti vyhověti.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost vytýká, že i za dobu od počátku září do konce prosince 1921 příslušela st-li státní nouzová výpomoc a byla mu tudíž neprávem i za tuto dobu odepřena. Neboť st-1, nemoha zaujati místo katechetské v B., odebral se do P., kdež nastoupil funkci ne sice jakožto vyjmenovaný, systemisovaný kaplan, avšak; jakožto kaplan výpomocný, jsa úředně registrován jakožto katecheta, než sporná záležitost ohledně katechetského místa v B. mezi církevní vrchností a školským referátem se vyřeší. Místo výpomocného kaplana v P. a tudíž pastorální službu zastával pak od počátku září až do konce prosince 1921. St-1 tento svůj stížný bod opírá o názor, že působnost zák. z 20. listopadu 1920 č. 625 Sb. o nouzové výpomoci civilním a vojenským zaměstnancům, resp. jeho § 1, odst. 1, tř. I., resolucí, přijatou v 19. schůzi z 18. listopadu 1920 senátu a v 26. schůzi ze 25. listopadu 1920 poslanecké sněmovny národního shromáždění rozšířena byla i na duchovenstvo z duchovní správy. Avšak tento názor jest zřejmě mylný, neboť taková změna platného zákona mohla by býti provedena jedině normou kvality zákona, jakouž arciť není pouhá resoluce sněmovny národního shromáždění (srovnej § 52 a § 6 ústavní listiny). Pokud pak výnos min. škol. z 10. června 1921 č. j. 39.535/1921 zmocňuje vládní referát v B. k výplatě nouzové výpomoci na dobu od 1. listopadu 1920 do konce 1921 podle svrchu cit. zák. i do rukou katolického duchovenstva, činí tak v souhlasu se svrchu zmíněnou resolucí národního shromáždění výslovně jen v rozsahu přesně omezeném, vyhrazuje plat jen duchovenstvu, které jest placeno zcela nebo částečně z fondu státem spravovaného, jakým duchovním st-l za svého pobytu v P. ani podle svého vlastního tvrzení nebyl. Na st-le nevztahovaly by se tedy předpoklady min. výnosu, i kdyby tento výnos pro označené v něm osoby duchovenské nějaký právní nárok zakládal, kteroužto otázkou se však nss nemusil zabývati. Jest tudíž stížnost v tomto bodu bezpodstatná.

Citace:

č. 3138. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 355-357.