NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4000.

Administrativní řízení. — Právo jazykové: Úřad není povinen vraceti k opravě t. j. k podání v jazyku přípustném opravný prostředek sepsaný v jazyku dle ustanovení jazyk. zák. nepřípustném, a není tudíž proti zákonu, odmítne-li opravný prostředek takový bez meritorního projednání.
(Nález ze dne 8. října 1924 č. 17427.)
Věc: Ant. H. a Jan H. v H. (adv. Dr. B. Mautner) proti ministerstvu vnitra (min. rada Dr. Prokop) stran odmítnutí stížnosti podané v jazyce nepřípustném.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Výnosy z 19. dubna 1921 rozhodla osp v Hlučíně ve smyslu §§ 18 a 20 vl. nař. ze 30. října 1920 č. 592 Sb., že udání st-le Jana H. a st-le Antonína H., že jsou národnosti německé, nejsou správná, nýbrž, že jsou národnosti moravské a že tuto národnost jejich jest do sčítacích archů zanésti.
Odvolání, jež st-lé z těchto nálezů podali, byla zamítnuta dvěma rozhodnutími splnomocněného komisaře čsl. republiky pro Ratibořsko z důvodů věcných.
Oba st-lé podali proti těmto rozhodnutím stížnosti k min. vnitra, sepsané jazykem německým.
Min. vnitra odmítlo nař. rozhodnutími projednati stížnosti ty, poněvadž nevyhovovaly po stránce jazykové zákonu z 29. února 1920 č. 122 Sb. V rozhodnutích těch uvedeno, že v soudním okresu hlučínském neobývá aspoň 20% státních občanů jazyka německého a není tudíž min. oprávněno dle §§ 1 a 2 jaz. zák. podání v jazyku německém sepsané přijmouti a vyříditi.
Proti těmto rozhodnutím směřují dvě u nss podané stížnosti, o nichž takto bylo uvažováno:
Předmětem stížnosti na nss může býti jen otázka, zda žal. úřad právem odmítl stížnosti st-lů věcně projednati. V tom směru uvádějí stížnosti, že pokládají zamítnutí to za neodůvodněné, poněvadž se opírá o důvod čistě formální, a ježto prý st-lé měli býti vyzváni, aby stížnosti své podali v jazyku Českém. Dále uvádí, že jen nesprávným po- stupem při sčítání lidu na Hlučínsku se stalo, že v okresu hlučínském nebylo napočteno ani 20% příslušníků národnosti německé.
Pokud jde o posléz uvedenou námitku, stačí poukázati na § 2, odst. 2. zák. z 29. února 1920 č. 122 Sb., z něhož jde, že pro otázku užívání jazyka v tom kterém soudním okresu rozhodný je poslední soupis lidu. Výsledkem tohoto soupisu je i nss při řešení otázky, lze-li v tom kterém soudním okresu ve styku s úřady užívati jiného jazyka než jazyka státního, vázán a nemůže zkoumati, jakým způsobem soupis ten byl prováděn. Že dle toho soupisu v soudním okresu hlučínském není aspoň 20% státních občanů jazyka německého, stížnosti uznávají a je tedy zřejmo, že pro okres ten výjimka § 2 cit. zák. stanovená neplatí.
Zbývá tedy jen otázka, byl-li žal. úřad oprávněn opravné prostředky st-lů, sepsané jazykem dle jaz. zák. nepřípustným, odmítnouti bez věcného jich projednání jako nepřípustné, či byl-li, jak míní stížnosti, povinen vyzvati st-le, aby odvolání ta podali v jazyku přípustném.
Z § 2 cit. zák. jaz., který stanoví »povinnost« úřadu přijímati a vyřizovati podání v jazyku menšinovém toliko tenkráte, jsou-li tu předpoklady tohoto předpisu t. j. je-li v dotčeném soudním okresu ona minorita 20% obyvatelstva zastoupena, vyplývá a contrario zřejmě, že žal. úřad vůbec nebyl povinen ve věci, jež vznikla v soudním okresu Hlučínském, kde dle posledního soupisu není 20% státních občanů jazyka německého, přijmouti odvolání sepsaná v jazyku německém. Nebyl-li povinen je přijmouti, nelze mu ani ukládati, aby je učinil předmětem věcného rozhodování, leč by existovala norma, která by mu ukládala odvolání takové vrátiti k opravě resp. k podání v jazyku dle jaz. zák. přípustném. Takovou normu stížnost neuvádí a zřejmě ani uvésti nemůže, poněvadž ji není.
Ustanovení § 2 jaz. zák. je výjimkou z pravidla stanoveného v § 1 téhož zák. a nelze proto použíti na případy § 2 jaz. zák. analogicky specielních předpisů vydaných v jiných materiích, jichž se zástupce st-lů při ústním veřejném líčení dovolával.
Tvrzení, že nař. rozhodnutí odporuje postulátu § 7 zák. jaz., jenž žádá, aby o jazykovém sporu bylo rozhodnuto odděleně od věci, ve které spor onen vzešel, není dojista případné, uváží-li se, že min. vnitra ve výnosu v odpor vzatém právě jen o stránce jazykové rozhodlo a jen z tohoto rozhodnutí nutný odvodilo důsledek t. j. vyřklo, že se odvoláním in merito nezabývá, ježto je za podané pokládati nemůže.
Důsledek ten je logicky správný a vyhovuje zákonu.

Citace:

č. 4000. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 555-556.