NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 13978.

Smírem (§ 1380 obč. zák.) z doby před účinností zákona ze dne 14. července 1931, čís. 125 sb. z. a n., o náhradě škody způsobené za- městnanci nesprávným přihlášením služného pensijnímu ústavu, nebyly narovnány i vyšší nároky zaměstnance podle zákona čís. 125/1931 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1934, Rv I 603/33.)
Žalobce byl zaměstnán u žalované firmy jako soukromý úředník, pobíral plat vyšší než 9000 Kč ročně, byl však přihlášen do nižší třídy pensijního pojištění, než měl býti přihlášen podle platu. Žalovaná firma vyrovnala roku 1930 mimosoudně škodu, jež tím žalobci, vznikla. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaném, by mu žalovaný nahradil i rozdíl, oč by se jeho starobní důchod zvýšil podle později vydaného zákona číslo 125/1931 sb. z. a n., kdyby byl býval žalovaný správně udával výši služebního platu žalobcova. Procesní soud prvé stolice (pracovní soud) uznal podle žaloby. Důvody: Soud má za zjištěno, že mezi stranami bylo ujednáno služné 2500 Kč a normální byt, takže skutečné služné činilo více než 9000 Kč ročně. Na základě výpovědi Dr. Otty P-a zjistil soud, že dne 28. února 1930 přišel k němu žalobce, by podal na žalovaného žalobu o náhradu škody, poněvadž ho žalovaný přihlásil s menším platem k pensijnímu ústavu. K žalobě nedošlo, poněvadž žalovaný uzavřel s bankou S. pojištění na důchod pro případ úmrtí žalobce a jeho choti. Důchod úplně vyrovnal tehdejší nároky žalobce ohledně nižšího vyměření důchodu. Žalobce dostal, nač měl podle tehdejšího zákona nárok, a byl také spokojen. Ani písemný smír ani dohoda nebyla sepsána. Jest zjištěno, že rozdíl zvýšení důchodu žalobce podle § 177 a pensijního zákona v doslovu zákona 125/31 způsobený nesprávným hlášením požitků v roce 1920 až 1928 činí 432 Kč ročně. Soud uznal podle žalobní prosby, vycházeje se stanoviska, že žalovaná strana ručí podle § 1295 obč. zák. za veškeru škodu, kterou žalobci způsobila nesprávným přihlášením požitků k pensijnímu pojištění. Touto škodou je nejen škoda, která byla známa v době smíru, nýbrž i škoda, která vznikla tím, že pozdější zákon přiznal žalobci další výhody z pensijního poměru, na které strany nemohly při smíru pomysleti, poněvadž jim nebyly známy. Strany sice mohly při smíru po případě další nároky do budoucna dospělé jednou pro vždy vyloučiti, což se však v souzeném případě nestalo, a strany proto neměly úmyslu další nároky výslovně vyloučiti, proto ručí žalovaná i za další škody, které nastaly žalobci zákonem čís. 125/31, poněvadž žalobce měl by na zvýšení důchodu podle třídy XVI nárok, kdyby byl správně přihlášen k pensijnímu pojištění. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Z důvodů napadeného rozsudku jest patrno, že první soud pokládá ujednání stran v roce 1930 za smír. Tento názor není správný, neboť ujednání nevykazuje podstatné náležitosti smíru, jak je stanoví § 1380 obč. zák. Strany se dohodily jen o tom, jak žalovaný splní závazek k náhradě škody. Žalobce sám již v žalobě uvedl, že žalovaný mu tehdy škodu skutečně nahradil. Šlo tudíž vlastně o zaplacení, kterým ve smyslu ustanovení § 1412 obč. zák. obligační nárok žalobcův
Civilní rozhodnutí XVI. 77 zanikl a žalovaný škodnou událost odčinil. Chtěl-li žalobce zavázati žalovaného i pro případ nové zákonné úpravy starobního důchodu, muselo by se tak státi výslovnou úmluvou. Taková úmluva však nebyla tvrzena, tím méně prokázána. Ani žalovaný nemohl by se domáhati snížení jednou již vyrovnaného závazku, kdyby zase naopak pozdějším zákonem starobní důchod byl zmenšen.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Soudy nižších stolic rozcházejí se v nazírání na ujednání stran z roku 1930. Soud prvé stolice klade důraz na to, že mezi stranami ujednáno bylo tehdy narovnání o nároku na náhradu škody způsobené žalobci nesprávným přihlášením služného pensijnímu ústavu. Z té okolnosti, že se strany dohodly o vyrovnání nároku žalobce podle tehdejšího doslovu zákona ze dne 21. února 1929 čís. 26 sb. z. a n., usuzuje soud prvé stolice, že nemohly předvídati pozdější vývoj zákonodárství a nemohly vyrovnati i nároky další, pokud mají základ právě v pozdějším zákoně ze dne 14. července 1931 čís. 125 sb. z. a n. Soud odvolací projevuje naproti tomu názor, že vůbec nešlo o narovnání — ač v dalším hovoří, že se strany dohodly o způsobu, jak žalovaný splní svůj závazek k náhradě škody — a zdůrazňuje, že žalovaný škodnou událost odčinil tím, že škodu skutečně nahradil, že ji tedy zaplatil a že tím podle § 1412 obč. zák. zanikl nárok žalobce. Názor odvolacího soudu jest právně mylný. Odvolací soud nezměnil zjištění soudu I. stolice na základě seznání svědka Dr. P-a. Oba soudy hovoří o náhradě »úplné«, po případě »veškeré«, ale obmezují ji shodně potud, že šlo o škodu zjištěnou podle tehdy platných zákonných předpisů. Podle tohoto zjištění jest vycházeti ze základu ujednání, jímž byla smírná dohoda stran, jak o povinnosti žalovaného k náhradě škody, tak o výši a o způsobu náhrady. Podle toho, jak průběh jednání vylíčil Dr. P. a jak jej zjistil pracovní soud, šlo v souzeném případě o narovnání ve smyslu § 1380 obč. zák. a jest použíti pro posouzení ujednání téhož zákonného ustanovení jakož i následujících, zejména § 1389 obč. zák., že nelze pokládati za vyrovnané nároky, na něž strany nemohly mysliti. Po účinnosti zákona čís. 125/1931 sb. z. a n. ukázala se teprve další škoda a žalobce může požadovati její náhradu. Výše této škody nebyla již dovoláním napadena, bylo proto již z toho důvodu dovolání vyhověno.

Citace:

Čís. 13978.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 406-408.