Čís. 4107.

U místních drah nepotřebují přechody v rovině kolejí závor, není-li jich zřízení pro zvláštní místní poměry ministerstvem požadováno. Dráha jest ovšem i tu i bez nařízení dohlédacích úřadů povinna učiniti potřebná bezpečnostní opatření.
(Rozh. ze dne 2. září 1924, Rv I 284/24.)
Manželka žalobcova byla, přecházejíc koleje místní dráhy v nádražní třídě v K., zachycena vlakem a usmrcena. Žalobní nárok proti eráru nebyl ani soudem procesním, ani soudem odvolacím uznán co do důvodu po právu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Ministerské nařízení ze dne 14. září 1854, čís. 238 ř. zák. nařizuje sice v §u 10 písm. d), by křižovatky drah s veřejnými cestami byly opatřeny závorami, ale zákon ze dne 31. prosince 1894, čís. 2 ř. zák. z roku 1895 ustanovuje v čl. 1, že u místních drah, jakou jest i dráha, o niž tu jde, lze upustiti od bezpečnostních opatření nařízených staršími předpisy, pokud jest to vzhledem ku zvláštním dopravním a provozovacím poměrům a jmenovitě ku předepsané rychlosti vlaků dle uznání ministerstva přípustno. Důsledně ustanovují dopravní předpisy vydané ministerstvem železnic pro místní dráhy, že přechody v rovině kolejí nepotřebují zábran, není-li jich zřízení pro zvláštní místní poměry ministerstvem požadováno. Jelikož v projednávaném případě ani při stavbě dráhy ani později zřízení zábran dohledacími úřady nařízeno nebylo, nelze přičítati železnici zavinění na úrazu manželky žalobcovy podle §u 1311 obč. zák. pro přestoupení předpisu, vydaného za tím účelem, by podobným úrazům bylo zabráněno. Dlužno ovšem souhlasiti s dovolatelem, že dráha jest i bez nařízení dohlédacích úřadů povinna učiniti všechna potřebná bezpečnostní opatření a že ručí za jich opomenutí, ale žalobce neprokázal, že k uvarování nehod na kritické křižovatce bylo kromě předepsaných a zachovávaných opatření třeba také ještě zřízení závor. Poukazuje v té příčině pouze na úraz své manželky a zjištěnou značnou frekvenci. Úraz, který jest předmětem sporu, k takovému důkazu nestačí, neboť dle skutkových zjištění nižších soudů, které jsou nepošinutelným již základem rozhodnutí i dovolacího soudu, mohla manželka žalobcova při obyčejné pozornosti, kterou § 1297 obč. zák. ukládá každému za povinnost, slyšeti pískání přijíždějícího vlaku, vlak sám včas spatřiti a nechati jej před sebou přejeti, takže její úraz nemožno přičítati nedostatku zábran, nýbrž jen nedostatku její vlastní pozornosti. Že zjištěná frekvence na křižovatce sama o sobě nutnost zábran nedokazuje, plyne již ze srovnání s poměry ve velkých městech, kde při mnohem větších frekvencích jsou přechody pouličních drah volny. Že jiné zvláštní okolnosti závor vyžadovaly, žalobce netvrdí, a vzhledem k dlouholetému trvání křižovatky v nynějším stavu a svědectví přednosty provozu, že se jiné neštěstí na ní ještě nestalo, patrně nemůže ani tvrditi. Právem uznaly proto nižší soudy, že ostatní předepsaná a zachovávaná bezpečnostní opatření k odvrácení úrazů dostačí, zřízení závor není třeba a že nelze v jich nezřízení spatřovati zavinění dráhy.

Citace:

č. 4107. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 174-175.