NPD documents search: Váž. tr., 19 (1937)

Čís. 4724.

Účinky t. zv. subindosamentu.
Na který dluh započítává se podle něm. obč. zák. (§ 366) splátka.
(Rozh. ze dne 24. února 1925, Rv I 92/25.)
Žalobce, majitel bankéřského závodu v Bavorsku, byl v bankovním spojení s Vavřincem G-em, bydlícím rovněž v Bavorsku, jemuž poskytoval úvěr. K žádosti Vavřince G-а zaplatil žalobce u chebské filiálky banky N. směnku za 13000 Kč a obdržel za to od banky směnku s podindosamentem. Na základě této směnky vymohl si žalobce proti Vavřinci G-ovi jako přijateli směnky a Františku K-ovi jako vydateli a girantu směnečný platební příkaz na 13000 Kč. K námitkám Vavřince G-а a Františka K-a ponechal procesní soud prvé stolice směnečný platební příkaz v platnosti ohledně 9786 Kč 45 h, zjistiv, že Vavřinec G. zaplatil žalobci celkem 1300 zlatých marek, že však byl kromě směnečného dluhu 13000 Kč žalobci dlužen ještě 310 a 450 zlatých marek, na něž v prvé řadě bylo placení započítati, takže směnečná pohledávka zůstala ještě neuhrazena zbytkem 9786 Kč 45 h. Tento způsob započtení odůvodnil takto: Jde zde o právní poměr mezi žalobcem a Vavřincem G-em. Oba bydlí v Bavorsku, Vavřinec G. jest určitě bavorským státním příslušníkem, obchodní spojení mezi nimi bylo v Bavorsku a jest proto použiti říšskoněmeckého práva (§ 37 obč. zák.). Jest tedy ohledně otázky, na jaký dluh jest započísti placení G-ovo, použiti nikoliv §u 1416 obč. zák., nýbrž §u 366 něm. obč. zák. Dle tohoto jest, neurčí-li dlužník jinak, při dílčím placení a více dluzích zapraviti onen dluh, jenž skýtá věřiteli menší jistotu, jsou-li pak dluhy stejně jisté, onen, jenž dlužníka více tíží a, tíží-li více dluhů dlužníka stejně, dluh starší. V případě, o nějž tu jde, jest pokládati všechny dluhy za splatné, směnečný dluh však jest zajištěn dvěma indosanty a byly proto dílčí splátkou G-ovou nejprve zapravený jeho dva nekryté dluhy 310 a 450 zlatých marek. Odvolací soud k odvolání žalovaných napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nižší soudy na základě výsledků provedených důkazů, najmě na základě výslechu stran zjistily, že žalobce zaplatil zažalovanou směnku u chebské odbočky banky N. sice na žádost Vavřince G-а, ale nikoli jako jeho plnomocník nebo mandatář, nýbrž za tím účelem, aby jako bankéř učinil obchod peněžní, pokud se týče proto, že chtěl proti žirantům nabýti práv směnečných (zjištění soudu odvolacího), a to vzhledem k tomu, že na směnce byly podpisy dvou podnikatelů českých, o nichž věděl, že jsou dobří a že by se jich mohl držeti, kdyby mu příjemce směnky — G. — nezaplatil; že žalobce při vyplacení směnky v bance také neuvedl nic, z čeho by bylo lze usuzovati na poměr mandatářský mezi ním a G-em; že prostě zaplatil u pokladny směnečnou sumu s příslušenstvím a za to dostal směnku s podindosamentem (banky N.). Z těchto skutkových zjištění, jimiž dovolací soud jest vázán, nižší soudy právem dospěly k závěru právnímu, že se žalobce stal po právu směnečným věřitelem, že mu proto nelze upříti oprávnění k žalobě, naopak že může uplatniti své právo ze směnky proti prvnímu žalovanému jako vydateli a druhému žalovanému jako příjemci směnky, pokud směnečný dluh nebyl zaplacen, zvláště když žalovaní ze svého poměru k podindosantce v prvé stolici nic nenamítali (čl. 16 odstavec druhý směn. ř.). To, co dovolatelé proti tomu uvádějí s hlediska čís. 4 §u 503 c. ř. s., jest z převážné části pouhým v dovolacím řízení nedovoleným brojením proti skutkovým zjištěním a proti volnému přesvědčení nižších soudů. Otázka, na který dluh jest čítati G-ovy splátky, týká se pouze a jedině poměru mezi tímto žalovaným a žalobcem a nemá nic společného se skutečností, že se žádá placení ze směnky v tuzemsku také od tuzemce. Poněvadž pak žalobce i G. jsou cizozemci, bydlí v cizozemsku a také splátky se staly v cizozemsku, použily nižší soudy v té příčině dle §u 37 obč. zák. zcela správně práva cizího, totiž §u 366 německého občanského zákoníka a nikoli §u 1416 obč. zák. Neobstojí tudíž ani výtka nesprávného posouzení právního, a dovolání, jež se jinak odkazuje na rozhodovací důvody napadeného rozsudku, musilo se minouti s úspěchem.

Citace:

č. 4724. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 390-391.