NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 10011.

Cestující, jenž, nastupuje do vlaku, otevřel zasouvací dveře z plošiny do vozu a opět je za sebou zavřel, aniž se ohlédl, není práv náhradou cestujícímu, za ním nastupujícímu, jenž utrpěl úraz, vsunuv ruku mezi dveře a vůz.
(Rozh. ze dne 20. června 1930, Rv I 1865/29).
Žalovaný, vstupuje do železničního vagonu, zavíral za sebou zasouvací dveře z plošiny do vozu, aniž se ohlédl, zda někdo za ním nevstupuje. Žalobkyně, vstupující do vozu za žalovaným, chtěla dveře zadržeti a při tom jí byla dveřmi přiskřípnuta ruka. Žalobní nárok na náhradu škody neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu, odvolací soud uznal žalobní nárok po právu jednou polovinou. Důvody: Podle 1296 obč. zák. se v pochybnosti předpokládá, že škoda nastala bez zavinění jiného, ale na druhé straně předpokládá § 1297 obč. zák., že každý rozumný člověk jest schopen takového stupně pozornosti, jaký může býti vynaložen při průměrných schopnostech. Nastupuje do vlaku, musí cestující počítati s tím, že nejede vlakem sám, a že po případě jiné osoby za ním do téhož vozu nastoupí současně. Proto zavírá-li za sebou sám dveře, může podle průměrných schopností nahlédnouti, že jiný občan za ním stejně může nastoupiti, a že při zavírání dveří může býti onen vzadu nastupující dveřmi zasažen a po případě na těle poškozen. Zodpovídá tedy v souzeném případě podle této úvahy i žalovaný za neopatrné zavírání dveří (§ 1295 obč. zák.). Ana žalobkyně do jisté míry byla též neopatrnou, vloživši ruku mezi zavírající se dveře, spoluzavinila částečně svou nehodu, ježto tímto jednáním umožnila uskřípnutí ruky, ale žalovaný bezohledným zavíráním, nestarav se o to, zda dveřmi, jež zavírá, někomu může ublížiti, zavinil úraz žalobkyně, k němuž jinak nemusilo dojíti. Zavinění na jeho straně a zavinění na straně žalobkyně jest stejné a jest proto zavinění podle § 1304 obč. zák. děliti stejným dílem. I kdyby v souzeném případě šlo jen o náhodu po rozumu § 1311 obč. zák., bylo by nutno uznati, že byla přivoděna spoluvinou žalovaného a poškozené.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Aby nastala povinnost k náhradě škody z nedovoleného činu vyžaduje se z pravidla, by tu bylo protiprávní jednání, by vzešla osobě třetí škoda na majetku a, by tato škoda byla v příčinné souvislosti s bezprávným jednáním a škůdcovo zavinění. Odvolací soud usoudil, že tyto předpoklady tu jsou a vidí bezprávné jednání a zavinění žalovaného v tom, že vstupuje do vagonu, sám dveře z plošiny do vozu zavíral a že tak učinil, neohlédnuv se, zda na ním někdo týmiž dveřmi do vozu vchází a že za ním ještě žalobkyně do vozu vstupovala. Než v zavírání dveří vagonu nelze o sobě spatřovati bezprávné jednání, může se jím ovšem státi, zavírají-li se dveře způsobem nepřípadným, buď prudkým přibouchnutím anebo v nevčas. To však nebylo prokázáno. Bylo jen zjištěno, že si žalovaný dvéře — a jde tu o zasouvací dvéře, které, ježto měly spád, se samy zavíraly — při vstupu do vozu otevřel a za sebou přivíral. Že se žalovaný při tom neohlédl, nýbrž díval se dopředu, nelze mu právem vytýkati, an nastupoval a vstupoval do železničního vagonu a obyčejná píle a pozornost vyžaduje, by si při tom hleděl cesty. Žalovaný, i když mohl počítati s tím, že za ním vstoupí do vozu ještě jiní cestující, nemohl rozumně předpokládati, že z nich některý strčí ruku mezi dvéře a vůz a nezachytí dvéře za kliku, která tu za tím účelem jest. Žalovaný naopak mohl předpokládati, že každý cestující, jenž nastupuje do vlaku, vynaloží sám tolik pozornosti, by nepřišel ke škodě, a počíná si rozumně § 1297 obč. zák. předpokládá toliko, že každý, kdo má zdravý rozum, může vynakládati tolik píle a pozornosti, jaká může býti vynaložena při obyčejných schopnostech, a nelze říci, že žalovaný opomenul tohoto stupně píle a pozornosti, že se tedy dopustil nedopatření. jest přiznati dovolateli, že odvolací soud neposoudil věc správně.

Citace:

Čís. 10011. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 106-107.