Čís. 1139.


Není třeba, by zpronevěra byla spáchána ze ziskuchtivosti. Dání svěřené věci do zástavy jest zpronevěrou. Zástavní věřitel, jemuž byla dána svěřená věc v zástavu, není podílníkem na zpronevěře, dověděl-li se o závadném původu věci teprve poté, kdy mu již byla dána v zástavu a zdráhal-li se přes to zastavenou věc oprávněnému vydati.
(Rozh. ze dne 1. března 1923, Kr I 118/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované Anny J-ové do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 21. října 1921, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §u 183 tr. zák., vyhověl však zmateční stížnosti Marie P-ové do téhož rozsudku, zrušil napadený rozsudek a sprostil obžalovanou z obžaloby pro zločin zpronevěry dle §u 183 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalované Anny J-ové, dovolávající se zmatku dle §u 281 čís. 9 a) tr. ř., jest bezdůvodná. Skutková povaha zpronevěry dle §u 183 tr. zák. nevyžaduje ziskuchtivosti. Stačí vědomí pachatele, že věc, jemu svěřenou, protiprávně zadržuje nebo si přivlastňuje. Toto zadržení a přivlastnění si svěřených věcí dáno jest u stěžovatelky tím, že věci, svěřené jí Bronislavou M-ovou, odevzdala Růženě D-ové, by je zastavila. Byť i Anna J-ová, což ostatně v rozsudku bezpečně zjištěno není, čítala s tím, že D-ová věci, jí odevzdané, jen na krátkou dobu zastaví, nebyla s to, by je M-ové přes její opětné naléhání vrátila. I tímto postupem naložila s věcmi, jí svěřenými, tak, jak jimi naložiti smí toliko jich vlastník. Vydala je D-ové s vědomím, že tato poskytne na nich Marii P-ové věcné právo, by se z nich, kdyby D-ová včas nezaplatila, dle §u 447 obč. zák. sama hojila. Naděje stěžovatelky, že jí v krátké poměrně době svěřené věci D-ovou budou vráceny, přichází již jen v úvahu s hlediska náhrady škody při zločinu zpronevěry, jehož skutková podstata dovršena byla již tím, že si věc svěřenou, naloživši s ní jako vlastnice, přivlastnila. Nejde proto již o pouhý poměr civilněprávní a nelze právní posouzení soudem nalézacím shledati pochybeným.
Jinak má se věc s odsouzením Marie P-ové pro zpronevěru. Dle zjištění rozsudku převzala tato věci, Bronislavou M-ovou Anně J-ové svěřené, od Růženy D-ové, jíž je byla J-ová za účelem zastavení přenechala, v zástavu za zápůjčku bezelstně, neznajíc vadného jich původu. Zjišťujeť soud nalézací, že se zdráhala, dovolávajíc se dalšího dluhu D-ové, předměty ty vydati, jakkoli jí později D-ové zapůjčených 300 K bylo zaplaceno, ač k tomu byla vícekráte jak Annou J-ovou, tak i Bronislavou M-ovou a Karlem B-em vyzvána a jí pravý stav věci objasněn. Jelikož rozsudek nezjišťuje, že Růžena D-ová, pokud se týče její prostřednice Terezie L-ová vůbec vrácení věcí, P-ové do zástavy daných, zpět požadovala, a J-ová a M-ová P-ové nic nesvěřily, nemohla tato věcí svěřených jí D-ovou, pokud se týče L-ovou zadržovati; nutno označiti již proto odsouzení P-ové pro zpronevěru za neudržitelné. Mohlo by u P-ové jako právě u Růženy D-ové v úvahu přijití jen podílnictví na zpronevěře J-ové. Avšak tehdy, kdy P-ová věci, J-ovou zpronevěřené, od D-ové a L-ové do zástavy přijala, neznala ještě zločinného jich původu. Že i později, seznavši jej, zdráhala se, věci J-ové a M-ové vydati, nezakládá skutkové podstaty podílnictví na zpronevěře již proto, poněvadž věcí těch ani nezatajila ani nezašantročila. Vzhledem k tomu, že jí věci dány byly D-ovou (L-ovou) do zástavy, a k předpisu §u 456 obč. zák. jest pochybno, zda byla P-ová jen oprávněna, natož povinna, věci J-ové neb M-ové vydati, i když jí zapůjčených 300 K bylo J-ovou zaplaceno. Jde zde u P-ové jen o poměr civilní, nikoli však o trestný skutek, ať již zpronevěru nebo podílnictví na ní. Její odsouzení jeví se proto právně pochybným, i bylo vyhověti její zmateční stížnosti, rozsudek ve výroku ji odsuzujícím zrušiti a stěžovatelku od obžaloby osvoboditi.
Citace:
č. 1139. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 142-143.